Co církev zamlčuje? Ježíšova smrt a vzkříšení není unikátní, v historii se objevuje opakovaně

Dnes křesťané na celém světě vzpomínají ukřižování Ježíše Krista. Smutný den je pro ně i dnem radosti, protože Ježíšova smrt přinesla dle křesťanské nauky lidstvu vykoupení z jeho hříchu. Křesťané považují Ježíšovu smrt a následné vzkříšení nejen za nejdůležitější, ale zcela jedinečnou událost světových dějin. Badatelé o náboženství a novopohané nicméně podobné nadšení nesdílejí. Podle nich Ježíš následuje vzorec známý i z jiných náboženských tradicí a je prakticky jedním z mnoha umírajících a znovupovstávajících bohů.

Tuto ideu nastolil známý antropolog James Frazer. Ve svém mamutím díle Zlatá ratolest věnoval obzvláštní pozornost v mnoha kulturách se objevujícímu příběhu o královi, který byl rituálně obětován po té, co už byl starý a nebyl schopný dostatečně vykonávat své povinnosti ochránce země a zajišťovatele její plodnosti. V některých případech tato rituální smrt měla mít podobu souboje s mladším uchazečem, který po něm nastupoval na jeho místo.

Frazer tvrdí, že tento motiv se netýkal pouze starobylých vládců, ale byl typický i pro samotné bohy. Podle něj umírající a později znovu vzkříšení bohové reprezentují koloběh umírající a znovu povstávající vegetace a přírody obecně. V pozadí této myšlenky mělo být praktické pozorování, že po zimě následuje jaro a po jaru zima.

Umírající a povstávající bůh

Frazerovi následovníci identifikovali postavy umírajících a povstávajících bohů v několika náboženstvích. V oblasti starověké Mezopotámie měl tento typ zastupovat bůh Dumuzi (sumerská varianta jména). V mýtu o sestupu bohyně Ištar (sumersky Inanna) do podsvětí tento bůh plodnosti a její milenec ji nahradil v podsvětní říši. Zde ale pobývá jen po určitý čas, v půlročních cyklech jej nahrazuje jeho sestra Geštinanna, bohyně vinné révy. Odborník na mezopotámské náboženství Jiří Prosecký podotýká, že se tím mělo vysvětlovat střídání letního sucha a zimního vegetačního klidu.

Dumuziho zmizení bylo ve starověké Babylónii rituálně oplakováno. Tento zvyk se dostal i do izraelského království. V Ezechielovi 8, 14 jsou zmiňováni ženy, které v „bráně Božího domu“ – tj. jeruzalémského chrámu – oplakávají Tamúze – hebrejské označení pro Dumuziho. Bible toto konání označuje za „ohavnost“, protože se jedná o uctívání cizího boha.

Frazerovské bádání avšak považovalo Dumuziho za jakýsi předobraz Krista. Měl to naznačovat i význam jména, které podle Proseckého znamená „pravý syn“. Myšlenka toho, že Kristus – umírající a vzkříšený „pravý“ syn Boží – má svůj pohanský předobraz byla zvláště fascinující pro zakladatele hlubinné psychologie, Carla Gustava Junga, který to vnímal jako doklad archetypální povahy Kristova mýtu. Jung tento mýtus rozeznával nejenom v staré mytologii, ale též jej spojoval s alchymií. Mýtus umírajícího a vzkříšeného Boha pro něj reprezentoval psychologický proces sestupu Já do hlubin kolektivního nevědomí, odkud se vynoří v celé své celistvosti a harmonii.

Kromě mezopotámské větvě byl mýtus o umírajícím bohu frazerovskou školou zaznamenáván převážně v antickém prostředí. Badatelé z oblasti starověkého Řecka a Říma nacházeli jeho prvky v několika mytologických celcích. Podobnosti k mýtu o Dumuzim nejlépe vystihoval příběh o zrození a smrti boha vína a plodnosti Dionýsa, který podle orfické verze (orfikové bylo uskupení mystiků, kteří měli následovat učení pěvce Orfea) byl zabit Titány a později oživen jeho otcem, vládcem bohů Diem. Podle orfiků tento příběh reflektuje učení o nesmrtelnosti duše.

Jiný typem tohoto vzorce měl být příběh o Adónisovi. Syn kyperského krále měl být krásný, že uchvátil dvě bohyně zároveň – bohyni krásy Afrodítu a bohyni podsvětí Persefonu. Bylo stanoveno, že Adónis bude strávit krásné období roku s Afroditou a druhé, pochmurné s Persefonou. Opět se tímto příběhem mělo vysvětlovat cyklické střídání plodných a neplodných období.

Samotná Persefona byla též reprezentantem mýtu o umírajícím bohu. Jako Koré, dceru bohyně rolnictví a plodnosti Démétér, ji unesl bůh podsvětí Hádes. Démétér její zmizení oplakala a celá země se propadla do období hluboké neúrody. Znepokojen mizerným stavem světa, hlava řeckého panteonu, bůh nebes Zeus svolil, aby Persefona přebývala jednu část roku – tu plodnou – u své matky a zbylou u svého manžela.

S Démétér a Persefonou byly v antickém Řecku a Římě spojeni tajemné mysterijní kulty. Antičtí autoři se o nich vyjadřovali velmi pochvalně – ten kdo se účastnil jejich ritů, ten měl mít zajištěno místo v řecké obdobě ráje. Nikdo přesně neví, co se během nich dělo, zasvěcenci měli přísně nakázáno o tom mlčet – od toho je ostatně odvozeno slovo mystérium. Mysterijní kult měl i Adonis či jeho syrský ekvivalent Attis, případně egyptský Osiris. Tyto mysterijní kulty byly v řecko-římském období velmi oblíbené a podle některých badatelů křesťanství zpočátku bylo takovým kultem též – odkazovat na to měly tzv. pašijová mystéria, hry a vyprávění o utrpení a vzkříšení Ježíše Krista.

Archetyp či výmysl

Dnešní bádání se však dívá na mýtus umírajícího boha, jehož měl být i Kristův příběh produktem, velmi skepticky. Podle religionisty Jonathana Z. Smitha frazerovské bádání spekulativně spojilo dva typy předkřesťanských božstev – bohy, kteří zemřeli a nikdy prakticky nebyli znovu vzkříšeni s bohy, kteří nikdy zcela nezemřeli.

Považovat Kristův příběh za jakýsi doklad většího mytologického vzorce doložitelného i v pohanských mytologiích též opomíjí zcela odlišné teologické uchopení, které je s jeho postavou spojenou. Ačkoliv lze Krista částečně vnímat jako jarního obnovitele plodnosti země – v lidovém středověkém křesťanství taková ideje hrála svojí roli – přesto je Ježíš vnímán nikoliv v cyklickém rámci, ale jako osoba, které svou smrtí zcela mění dějiny. Nicméně, dnešní novopohané se stále drží výkladu o archetypu mizejícího boha a tvrdí, že křesťané si tento mýtus nepřijatelně nárokují jen pro sebe.