Cosi podivného se děje s planetou. Může za to Pacifik?

Vody ve východních tropických oblastech Tichého oceánu jsou v poslední době nápadně chladnější vzhledem k účinkům jednoho z největších oceánských systémů proudění, takzvané tichomořské oscilace.

Řadě lidí jsou známy jevy El Niňo a La Niňa, které ovlivňují Pacifik a přinášejí teplejší a bouřlivější či chladnější počasí v krátkých, pouze několikaletých cyklech a mohou mít silné dopady na počasí ve světě.

Málo lidí ale ví, že oba tyto systémy jsou jen částí podstatně větší tichomořské dlouhodobé oscilace (Pacific Decadal Oscillation), která přináší střídání teplejšího a chladnějšího počasí v řádech dekád.

Tento systém je nyní v chladnější fázi, která by mohla trvat několik desítek let, upozorňují vědci. Poslední taková chladná fáze byla zaznamenána mezi 40. a 70. lety minulého století.

Nová studie ústavu Scripps Institution of Oceanography podporovaná americkým vládním Národním úřadem pro oceány a ovzduší (NOAA) spojuje "přestávku" v globálním oteplování právě s tichomořskou oscilací.

Výzkum ukazuje, že oceány pohlcují velké množství tepla a asi třetinu objemu množství oxidu uhličitého, který je ve srovnání s předindustriální dobou nadbytečně vypouštěn do ovzduší. To se sebou ale nese také vedlejší účinky - oteplování vody zřejmě přispívá ke zvyšování hladiny moří a oxid uhličitý k jejich okyselování. Jaké účinky bude mít tato výměna energie na mořské proudy, zatím není známo.

Čára přes rozpočet zastáncům globálního oteplování

Spory o vliv oxidu uhličitého na globální oteplování neutichají. Ba naopak. Existují studie, které tvrdí, že to s CO2 nebude až tak tragické. Jak dokazují polská fyzička Grazyna Fosarová a německý fyzik Franz Bludorf ve své nejnovější knize „Der Geist hat keine Firewall" (Duch nemá firewall), nemá tvrzení, že oteplování zemského klimatu je „zapříčiněno lidskou činností," konkrétně emisemi CO2, s pravdou nic společného.

Při skleníkovém efektu hraje atmosférický CO2 pouze podružnou roli: oxid uhličitý je těžší než kyslík (O2), takže nestoupá vzhůru, nýbrž klesá a hromadí se těsně nad povrchem. Proto se také balóny a vzducholodě („Zeppeliny") neplní oxidem uhličitým, ale héliem. Přes 80% skleníkového efektu způsobují vodní páry. Působení vodních par však oficiální studie vůbec nezohledňují.

Oficiální zdroje tvrdí, že od roku 1860 do roku 2005 se Země oteplila o 0,71°C, ale v 19. století neexistoval přístroj, který by dokázal změřit teplotu na setiny stupně. Z tohoto důvodu jsou výchozí hodnota, a tím i konečný výsledek, chybné, tvrdí se v knize.

Skleníkový efekt je naprosto přirozený jev. Slunce svítí na Zemi; menší část záření odrazí atmosféra, větší část pronikne k zemskému povrchu, Země se oteplí a odrazí větší část tepla zpět ve formě infračerveného záření. Toto např. způsobuje, že s přibývající výškou je v horách čím dál chladněji: intenzita dlouhovlnného infračerveného záření klesá, zatímco krátkovlnné infračervené záření nabývá na síle; vzduch se ohřívá právě od dlouhovlnného infračerveného záření, a nikoli přímo od Slunce. To ví každý, kdo se kdy opaloval na ledovci. Největší část infračerveného záření se odráží od vodních par ve spodní části atmosféry. Proto jsou bezmračné, jasné noci tak chladné. Tak je zamezeno tomu, aby Země vychládala.

První, kdo popsal skleníkový efekt, byl britský fyzik a geolog John Tyndall (1820 - 1893). Tyndall byl horolezec (jako první např. zdolal Weißhorn ve Švýcarských Alpách) a jeho hobby ho přivedlo k tomu, že se začal zabývat zdánlivě paradoxním jevem spočívajícím v klesání teploty s přibývající nadmořskou výškou, píše server osud.cz. Bylo mu jasné, že klíčovou roli hraje vodní pára. Vodní pára je ve skutečnosti nejdůležitější skleníkový plyn. Bez vodní páry by byla průměrná teplota Země o 60°C nižší než dnes. Přirozený skleníkový efekt je předpokladem pro vznik a vývoj vyšších forem života na Zemi.