Astronomové hlásí: Objevili jsme "první hvězdu", je kousek od Země

Stefan Keller z Australské národní univerzity Reuters řekl, že jeho tým spatřil chemický otisk "první hvězdy". Po 11 letech pátrání jej zaznamenal pomocí teleskopu SkyMapper na observatoři Siding Spring v australském státě Nový Jižní Wales.

"Tato hvězda se zformovala krátce po velkém třesku před 13,7 miliardy let," přiblížil Keller. "Umožňuje nám nahlédnout do místa, kde se zrodil náš vesmír. Vidíme původ toho, odkud pochází všechny látky kolem nás, které potřebujeme k přežití," dodal.

Prastará hvězda je vzdálená od Země asi 6000 světelných let - z astronomického hlediska se tudíž nachází relativně blízko. Složení nově objevené hvězdy ukazuje, že se zformovala krátce po prvotní hvězdě, jejíž hmotnost byla šedesátkrát větší než Slunce. 

Podle Kellera se původně mělo za to, že prvotní hvězdy zanikaly v extrémně prudkých explozích, které vyvrhly do vesmíru velké množství železa. Nalezená hvězda však vykazuje známky vyvržení lehčích prvků, jako jsou uhlík a hořčík, ale žádné stopy železa.

Vznik hvězdy je spjat s existencí mezihvězdného prachu a plynu. Prachoplynné mračno se postupně smršťuje, houstne a tak se vytváří hvězdný zárodek. Protohvězda má v průměru kolem 10 miliard km. Smršťující se protohvězda přeměňuje svoji značnou gravitační energii zvolna na záření, které je jen málo energické, ale můžeme ho pozorovat v infračerveném oboru spektra. Značná část zdrojů protohvězd pak opět souvisí s mezihvězdnými mračny a každá protohvězda je obklopena prašným závojem. Vývoj protohvězdy určuje zcela výlučně gravitace, která protohvězdu smršťuje. Během několika set tisíc let v podstatě gravitační smršťování končí a vzniká hvězda.

Hvězda postupem času stárne, přeměňuje své zásoby více a více vodíku a my můžeme pozorovat stále jasnější hvězdu, její obal se rozpíná. Z hlediska vývoje samotné hvězdy je to nejdelší a nejstabilnější období jejího života. Pro hvězdy o hmotnosti Slunce trvá toto období asi 9 miliard let, pro hvězdy o hmotnosti 2 Sluncí jen necelou miliardu. Čím větší má totiž hvězda váhu, tím kratší má život před sebou.

Po čase hvězdě dojdou zásoby vodíku a tak ji nezbývá než najít nové zdroje v heliu. Nyní při termojaderné reakci vznikají i jádra těžších prvků (od uhlíku až po železo). Vnitřní uspořádání v těchto fázích je velmi složité, podstatné pro nás je, že teplota povrchových vrstev klesá (hvězda červená) a poloměr se prudce zvyšuje na desítky až stovky poloměrů Slunce. Říkáme, že se hvězda stala červeným obrem, informuje trekkies.cz.

Dále se však jádro hvězdy s narůstající gravitací smršťuje, až se zhroutí. Pokud by se jednalo o naše Slunce, vznikne bílý trpaslík. Ovšem pokud by hvězda byla hmotnější, vzniká neutronová hvězda (pulsar) nebo dokonce černá díra. V případě bílého trpaslíka je vše kromě nyní již drobného jádra odděleno do okolí jako planetární mlhovina. V případě hmotnějších hvězd je vnější vrstva odmrštěna ohromným výbuchem supernovy.