80 let od nejničivějšího útoku na Japonsko. USA jeho brutalitou předčily i svržení atomových bomb

Ani osmdesát let nedokázalo vymazat vzpomínky Šizuko Nišio na noc, kdy americká letadla během několika hodin usmrtila desítky tisíc lidí a proměnila město v popel.

V časných ranních hodinách 10. března 1945 svrhlo přibližně 300 bombardérů B-29 Superfortress na Tokio 330 000 zápalných bomb. Odhaduje se, že při útoku zahynulo 100 000 civilistů, což bylo více než při pozdějším svržení atomové bomby na Nagasaki. Přesto se na tento útok téměř zapomnělo a jeho přeživší se nyní pokoušejí naposledy domoci uznání svého utrpení.

Noc před náletem se tehdy šestiletá Nišio těšila na své narozeniny a na nástup do školy. Když se rozezněly sirény, její otec nařídil rodině, aby utekla do krytu v místní škole. Byl však přeplněný, a tak Nišio s matkou zamířily do jiného úkrytu. Její sestřenice a zdravotní sestra zůstaly v původním krytu – a už nikdy nevyšly. O den později byly jejich spálené ostatky nalezeny mezi 200 lidmi, kteří byli uvězněni v hořícím krytu a „uvařeni zaživa“.

Bomby, speciálně navržené k ničení tradičních japonských domů ze dřeva a papíru, změnily čtvrť Šitamachi v ohnivé peklo. Plameny zničily 41 kilometrů čtverečních Tokia a připravily milion lidí o domov.

I když se atomové útoky na Hirošimu a Nagasaki staly symbolem konce druhé světové války, požární bombardování Tokia představovalo zásadní eskalaci americké snahy zlomit odpor Japonska. Americký generál Curtis LeMay tehdy nařídil nízkoletící útoky zápalnými bombami, aby zcela zničily celé oblasti města.

„Cílem bylo spálit celé čtvrti, zabít dělníky, zničit malé továrny a oslabit japonskou válečnou ekonomiku,“ uvedl historik Richard Overy, autor knihy Déšť zkázy: Tokio, Hirošima a kapitulace Japonska. „Není pochyb o tom, že civilisté byli záměrně cílenou obětí.“

Podle historika Jošiakiho Tanaky z univerzity Senšu mnoho přeživších dodnes trpí traumatem a výčitkami svědomí. „Někteří nebyli schopni o svých zážitcích mluvit, takže jsme je požádali, aby své vzpomínky nakreslili. To jim pomohlo otevřít se,“ říká Tanaka.

Navzdory rozsahu tragédie neexistuje v Japonsku žádný národní památník obětem požárního bombardování, neproběhl žádný oficiální pokus o zjištění přesného počtu obětí a přeživší nedostali žádné odškodnění.

Japonské vlády od konce války poskytly vojenským veteránům a rodinám padlých vojáků finanční podporu ve výši 60 bilionů jenů (405 miliard dolarů) a přeživší atomových útoků v Hirošimě a Nagasaki mají přístup k lékařské péči. Civilní oběti amerického bombardování Tokia a dalších měst však nedostaly nic.

Soudy opakovaně odmítly žádosti o odškodnění s tím, že obyvatelé byli součástí válečného úsilí a měli proto snášet utrpení. V roce 2020 skupina poslanců navrhla jednorázovou platbu 500 000 jenů (3 700 dolarů) pro přeživší, ale plán byl zablokován členy vládní strany.

Tanaka věří, že odškodnění, veřejný památník a archiv svědectví přeživších by pomohly uzdravit rány minulosti a zároveň varovat budoucí generace před hrůzami války.

„Je správné uctívat oběti atomových bomb, ale neměli bychom zapomínat ani na požární bombardování Tokia. Je důležité připomenout si, jakému utrpení bychom se měli vyvarovat,“ říká Tanaka.

Jednou z přeživších, která bojuje za uznání, je Jumi Jošida, jež při útoku přišla o rodiče a sestru. Vzhledem k vysokému věku pamětníků a dlouhé době do dalšího kulatého výročí Jošida říká: „Letos máme poslední šanci.“

Nišio se později stala odbornicí na veřejné zdraví a pracovala v Národním institutu infekčních nemocí. O svých zážitcích ale dokázala mluvit až po odchodu do důchodu.

Dnes ji k bolestným vzpomínkám vrací válka na Ukrajině. „Viděla jsem v televizi reportáž o Ukrajině. Byla tam malá holčička, která plakala v krytu... a já si řekla: 'To jsem já,'“ říká Nišio.