Žena v čele Zimbabwe? Grace Mugabeová je manipulativní i mocichtivá, říká odbornice

Z médií máme zprávy o tom, že armáda odmítá tvrzení, že by se pokusila o puč. Jaký je váš osobní názor? Málokdo by se veřejně přiznal k tomu, že se snaží svrhnout vládu.

O puč se zřejmě jedná, i když to armáda vyvrací. Je zde několik indicií: Zaprvé, ten, kdo puč provádí, tvrdí, že se o puč nejedná. Za druhé, není zřejmé, kde je hlava státu. Uvádí se sice, že prezident Robert Mugabe je v domácím vězení kdesi v hlavním městě Harare (podle jihoafrického prezidenta Jacoba Zumy), ale nelze to ověřit. Za třetí, armáda obsadila významné vládní i veřejnoprávní instituce, včetně státní televize. Za čtvrté, výskyt vojenské techniky /tanků a obrněných transportérů/ v ulicích hlavního města. Pravdou je, že na záběrech z dnešního Harare nevidíme příliš mnoho lidí v ulicích. . Důvodem je ochabnutí veřejných protestů v posledních letech – lidé jsou vyčerpáni. V neposlední řadě nejde o klasické předání moci či střídání u moci, ale naopak o vnitřní mocenský boj, který se odehrává mezi jednotlivými křídly vládnoucího Afrického národního svazu Zimbabwe - Vlastenecké fronty (ZANU-PF). Jde o to, kdo bude příštím prezidentem Zimbabwe.  

Navíc, v dnešní době, kdy v mnoha afrických zemí probíhají procesy demokratizace, je nepatřičné“ nazývat takovou akci pučem, který je s demokracií těžko slučitelný.

Dala se současná situace očekávat? Byla předpověditelná už předtím?

Ano i ne. Jisté je, že autoritářský styl vládnutí prezidenta Roberta Mugabeho, který je u moci v Zimbabwe od roku 1980 a je tak jedním z nejstarších činných prezidentů na světě, je terčem kritiky jak ze strany domácí opozice, tak i mezinárodního společenství (v posledních letech však spíše vlažné kritiky). Zejména uplynulá dvě desetiletí jsou ve znamení politického rozvratu i ekonomického úpadku, charakteristického represemi vůči politické opozici, hospodářského propadu, astronomické inflace a všudypřítomné chudoby. Rozbuškou se však stalo Mugabeho odvolání Emmersona Mnangagwy z funkce viceprezidenta. Mnangagwa, nazývaný kvůli svému predátorskému působení v politice  krokodýl, byl přitom považován na přirozeného nástupce stárnoucího diktátora. Za odvolání Mnangagwy údajně stojí Mugabeho manželka Grace, která se netají mocenskými ambicemi a dokonce pomýšlí na post prezidentky, čímž by došlo k zachování mugabeovské politické linie.  

Jaký je Robert Mugabe prezident?

Tak předně je to jeden z nejdéle sloužících prezidentů na světě. U moci je od roku 1980, kdy se z bývalé britské kolonie nazvané Jižní Rhodézie stalo nezávislé Zimbabwe. Mugabe byl vůdčí figurou postavou tzv. první chimurengy, tj. gerilové války za nezávislost, v níž černí Zimbabwané zvítězili proti tehdejší bělošské vládě Iana Smithe. Britové si Mugabeho „vybrali“ jako reprezentanta nově vzniklého státu kvůli jeho inteligenci, vzdělání a údajné schopnosti udržet a rozvíjet „západní“ politickou kulturu. Jinými slovy, Britové tehdy věřili, že Zimbabwe může díky Mugabemu prosperovat jako multirasový, demokratický stát. Tuto víru ztratili před rokem 2000, kdy Mugabe rozpoutal nenávistnou kampaň proti bílým „osadníkům“ s cílem vyhnat je z farem a předat půdu svým věrným – válečným veteránům z první chimurengy. Zemi zachvátila obrovská humanitární krize, která se mimo jiné projevila drastickým snížením věku dožití – u mužů z 60 let v roce 1990 na 42 v roce 2002; dětská úmrtnost se za toto období zvýšila z 53 na 81 (na jeden tisíc živě narozených dětí). V roce 2002 bylo Zimbabwe dokonce nuceno opustit Commonwealth.

Necelé jedno procento bílých farmářů tak Mugabemu posloužilo jako nástroj k potlačení opozice ztělesněné Hnutím za demokratickou změnu (MDC – Movement for Democratic Change) - které v čele s Morganem Tsvangiraiem ohrožovalo jeho setrvání u moci. I když se po roce 2010 životní podmínky obyvatel mírně zlepšily, I nadále se Zimbabwe řadí k nejchudším státům světa.

Jaký je tedy Mugabe? Kredit bojovníka za svobodu Mugabe často využívá k legitimizaci svého dlouholetého, v posledních dvaceti letech silně kontroverzního autoritářského vládnutí, plného násilí, korupce a zastrašování politických oponentů. Do karet mu hraje rovněž politická kultura, která má tendenci vnímat hlavu státu jako otce národa. A otcové se neznevažují, ani neodvolávají. Otec má přirozeně své ženy (Ženská liga, které předsedá Mugabeho manželka Grace), své děti (Mládežnická liga, nechvalně proslulá krutostmi páchanými na politických oponentech), a rovněž svou gardu, která mu byla až do nedávna zcela loajální.

Jaké jsou šance Grace Mugabeové, že by za současné situace převzala vládu? Má nějaké zkušenosti s politikou, kromě toho, že nejspíš stojí za odvoláním Mnangagwa?

Lze předpokládat, že se Grace Mugabeová stane příští prezidentkou Zimbabwe – buď ústavní cestou, nebo v důsledku puče. Zatím se spekuluje, že uprchla do sousední Namibie. Má na své straně řadu vlivných osobností ve vrcholné politice i armádě. Armáda byla až donedávna prezidentu Mugabemu naprosto loajální. Uplatnili se v ní totiž mnozí váleční veteráni, kteří bojovali proti bělošské nadvládě reprezentované Ianem Smithem a kteří se rovněž aktivně podíleli na vyhánění bílých farmářů kolem roku 2000. Byli za to Mugabem odměněni výnosnými a vlivnými posty.

To, že Grace nejspíše stojí za odvoláním viceprezidenta Mnangagwy, ji v tomto kontextu nijak nediskvalifikuje. Ostatně, není to její první angažmá tohoto druhu: v roce 2014 stála za odvoláním tehdejší viceprezidentky Joice Mujuruové, která byla posléze dokonce vyloučena ze strany (mezitím tato dáma založila opoziční stranu – Národní lidovou stranu (National People´s Party, NPP). Lze se domnívat, že Grace se v několika uplynulých měsících aktivně podílela na rozložení strany ZANU-PF, která je u moci již 37 let. V současnosti jde tedy o to, kdo z koho: zvítězí Grace, nebo se příštím prezidentem stane odvolaný vicepremiér Mnangagwa? A bude změna na postu prezidenta provedena neústavně, nebo se podaří zachovat Mugabeho nominálně v prezidentském úřadu až do prosincového sjezdu ZANU-PF a poté bude Mnangagwa zvolen šéfem strany a bude se ucházet o prezidentský úřad? Do tohoto dilematu vstupuje postava Morgana Tsvangiraie, předsedy opozičního MDC, který požaduje okamžitou rezignaci Mugabeho a vypsání nových voleb.

Vypadá to, že je první dáma Zimbabwe v politice docela zběhlá. Co víme o jejích politických ambicích? Jaká je politička?

Z jejího dosavadního působení ve vrcholné politice lze jen obtížně odhadnout, jaké jsou její politické postoje a cíle. Je zřejmé, že jde o ženu mimořádně mocichtivou a oportunní, která umí pletichařit a likvidovat své politické protivníky. Je jednou z osob, na něž byly ze strany EU a USA uvaleny sankce, včetně zákazu cestování. Vyniká ve schopnosti rozdělovat společnost, ale není však příliš oblíbená. Jedni v ní vidí empatickou bytost, která se věnuje charitativní činnosti a je příkladnou první dámou v tom smyslu, jak podporuje svého o 41 let staršího manžela; druzí poukazují na její okázalou spotřebu, či na její zneužívání diplomatické imunity - několikrát byla obviněna z násilného jednání, v tomto roce napadla dvacetiletou jihoafrickou modelku.

Přezdívá se jí Gucci Grace, což odkazuje k jejímu sklonu utrácet astronomické částky za luxusní zboží. V zemi, která je dlouhodobě v hospodářském úpadku, s obrovskou nezaměstnaností, není tato okázalá spotřeba vnímána příliš pozitivně. Známa je též aféra s jejím doktorátem ze sociologie, který údajně získala dva měsíce po zápisu na univerzitu. 

Jde o druhou ženu Mugabeho, jež se z postu písařky dokázala propracovat až do nejvyšších pater stranické politiky a stala se rovněž vlivnou byznysmenkou. V roce 2014 se stala hlavou Ženské ligy ZANU-PF. Stála za založením neformální skupiny Generace 40, frakce ZANU-PF, která usiluje o generační výměnu v nejvyšších patrech tamní politiky. 

Ani v Evropě nejsme úplně zvyklí na to, aby v čele státu stanula žena. Máme tady několik výjimek, jako je britská premiérka Theresa Mayová nebo německá kancléřka Angela Merkelová, ale vrcholná politika zůstává i nadále spíše sférou mužů. Bude Zimbabwe souhlasit s tím, aby v čele země byla žena?

Domnívám se, že zde pohlaví nehraje zásadní roli. Afričané obecně jsou zvyklí na ženy v politice. Například Jihoafrická republika je jednou z nejprogresivnějších zemí nejen na africkém kontinentu, ale i globálně, co se týče genderové rovnosti v politice. V roce 2013 dosáhla 42 procentního zastoupení žen v parlamentu, ve srovnání s globálním průměrem 21,8 procent a 20 procent v ČR (Světová banka 2014). Problém je, jak se takto vysoké zastoupení žen v politice promítá do sociální reality. Na příkladu JAR je zřejmé, že i přes vysoký počet žen v řídících orgánech a institucích nedochází k zásadním strukturálním změnám v jihoafrické společnosti. Jihoafričanky jsou nadále terčem genderově motivovaného násilí, vykazují vyšší míru nákazy virem HIV/AIDS a obecně jsou ve srovnání s jihoafrickými muži mnohem chudší a zranitelnější.

Podobně lze usuzovat i v případě Zimbabwe. Nedomnívám se, že by Grace Mugabeová byla jako žena jakýmkoli způsobem přínosná v procesu transformace Zimbabwe. Dosud prokázala, že jedná podobně manipulativně, mocensky a zásadně nedemokraticky, jako její mužské, nechvalně známé protějšky.

Může současný konflikt přerůst v občanskou válku? Evropu a Čechy bude zajímat, zda máme očekávat v dalších letech třeba zvýšený počet uprchlíků ze Zimbabwe?

Nemyslím si. Pokud budou lidé ze země prchat, jejich nejbližší destinací bude Jihoafrická republika, kam ostatně míří již po desetiletí - od roku 2008 jich do JAR přišlo několik milionů.

Z politického hlediska, jaké jsou v Africe nejohroženější oblasti, kde hrozí vypuknutí podobného konfliktu nebo válka?

To je otázka pro prognostiky, kteří však v dnešním světě, zdá se, nemají co na práci. Svět se stal příliš chaotickým a zároveň dynamickým, abych mohli předvídat budoucnost. Jisté je, že ohnisek napětí je celá řada, nejen v Africe. Dnes se opětovně diskutuje tzv. nová Biafra (severovýchod Nigérie) – vyústí to v secesi, či v ozbrojený konflikt? Nevíme. Celé DRK je sud prachu. Centrální vláda není schopna kontrolovat východ země. Rozpadne se DRK? A pokud ano, jistě to nebude mírumilovnou cestou. Na druhé straně je na africkém kontinentě řada zemí, které například nikdy neprošly coup d´etat (Botswana), či se dokázaly vyrovnat s nedávnou násilnou minulostí (Rwanda). Tak by se dalo pokračovat, ale to, myslím si, přesahuje tento formát.