Nebe nad Alžírem vybuchlo: Zkonfiskuje armáda všechnu moc ve státě? ptá se francouzský list

Generál Salah, nejvyšší mocenský arbitr, odpískal konec hry

Od začátku krize se nespekulovalo o ničem jiném: jaký postoj zaujme armáda? „Bude poslední hradbou klanu u moci? Nebo se překlopí směrem k lidu?" popisuje vývoj situace konzervativní list. „Den po dni, všemocný šéf vojenského štábu pozvedal více a více svůj závoj," podotýká tajemně. Stále více se snažil sám o to, aby jeho instituce byla vnímána jako „pevnost lidu". „Nejvyšší arbitr," jak generálu list tituluje, „oznámil hvizdem konec hry."

Mezi „náčelníky režimu" patřil generál Salah k těm, kteří byli „méně zaslepení", ne zcela „křečovitě závislý na svých brebendách", byli to právě vojáci, kteří viděli, že Alžírsko je ve stavu, kdy se více než „třese". Ochablost, do níž se země dostala, si žádá probuzení, více života – a to zcela naplno. „Armáda pochopila, že tato vitální nezbytnost neopadne jako obyčejná horečka. Že tento instituční schmilblick (něco neurčitého), o který se moc opírala, již neprojde. A že bylo nutné systém opustit, pokud by se měl zachránit alespoň nábytek..." píše editorialista Arnaud de La Grange v listu Le Figaro.

„Ústavní puč" byl patrně „dobře připravený" a „dobře domluvený"

I když „neprůhlednost alžírské moci" nabádá k opatrnosti, zdá se, že tento „ústavní puč" byl dobře připravený a snad i domluvený. Armáda, jež od okamžiku nezávislosti byla vždy „všudypřítomná", byla těmi rozhodujícími mocenskými „převodovkami" pro následující dny. Autor editorialu se domnívá, že nelze ani vyloučit, že by se v Alžírsku mohlo odehrát něco na způsob „egyptského scénáře", při němž armáda, jakkoliv se dnes zdá chovat v rámci „ústavního pořádku", převzala vše pod svou správu.

„Pokračování bude krokem do neznáma," míní editorialista. Dokáží se klany, které dosud tvořily „hluboký stát" - ten, který držel skutečnou moc -, dohodnout na společném jmenovateli? Povede se jím zkonfiskovat změnu? Ulice, bezpochyby, zůstane ostražitá," soudí v závěru Arnaud de La Grange v editorialu listu Le Figaro.