Válka, kterou již nelze ignorovat. Evropa se konečně probudila, soudí analytik

Konec v nedohlednu

V současné Libyi je rozdělené vše od ropného průmyslu po politickou moc, připomíná DePetris. Poukazuje, že občanská válka proti sobě postavila mezinárodně uznanou vládu v Tripolisu a na východě země zakořeněnou Libyjskou národní armádu polního maršála Chalífy Haftara, přičemž konflikt trvá již šest let a konec není v dohlednu.

Haftarova téměř roční ofenziva na Tripolis se zasekla a milice, které na západě Libye zpravidla válčí mezi sebou, se spojily k obraně metropole, upozorňuje analytik. Dodává, že nastal krvavý pat a dochází k bombardování civilních cílů z bezpilotních letounů.

Prakticky každá vnější mocnost, která se v Libyi angažuje, chápe, že ani jedna ze stran není schopna vojensky zvítězit, nastiňuje DePetris. Podotýká, že přesto panuje značný nesouhlas ohledně diplomatického způsobu řešení.

Ruský prezident Vladimir Putin se minulý týden pokusil přimět libyjského premiéra Fáize Sarrádže s Haftarem k uzavření příměří, ale Haftar svůj podpis odmítl připojit, uvádí analytik. Doplňuje, že uplynulou neděli německá kancléřka Angela Merkelová navázala tam, kde Putin skončil a pozvala Sarrádže s Haftarem na konferenci, které se měly účastnit i cizí mocnosti opakovaně porušivší zbrojní embargo OSN.

Jednání se účastnily Spojené arabské emiráty, Rusko a Francie, tedy hlavní Haftarovi podporovatelé, stejně jako přední spojenci Sarrádže, Turecko, Itálie a EU, rekapituluje DePetris. Připomíná, že podle Merkelové bylo hlavním účelem přimět všechny strany spojené nějakým způsobem s libyjským konfliktem mluvit stejným jazykem v naději, že bojující strany pochopí, že musí začít seriózní diplomatický proces.  

"Toto poselství by pochopitelně bylo mnohem legitimnější a upřímnější, pokud by polovina účastníků v Berlíně neporušovala embargo a zbrkle neopouštěla a nevybírala si oblíbence," píše analytik. Připouští však, že jednání v Berlíně bylo úspěšnější než to v Moskvě, protože po čtyřech hodinách debaty účastníci schválili šestistránkové komuniké, které si dává za cíl zmrazit frontové linie a připravit se na komplexní politický dialog.

Cár papíru

Komuniké uvádí, že signatáři jednomyslně a plně respektují rezoluce Rady bezpečnosti OSN o Libyi, především zbrojní embargo, které má vyloučit vojenské řešení situace, uvádí DePetris. Dodává, že má být posíleno monitorování, zda embargo není porušováno, a založen výbor, který bude řešit klíčové spory, o něž ve válce jde.

Mírně pozitivní zprávou je to, že Sarrádž i Haftar již nominovali své zástupce do tohoto výboru, a tak se po skončení konference evropští organizátoři plácali po zádech a vyjadřovali opatrný optimismus, že to nejhorší je v Libyi u konce, poukazuje analytik. Varuje však, že je zcela jinou otázkou, zda dohoda vydrží.

"Zaprvé, Sarrádže a Haftara nebylo vůbec vidět," upozorňuje DePetris. Připomíná, že obě strany sice chválily pokrok, ale uvedení představitelé spolu nezasedli v jedné místnosti a Merkelová přiznala, že se vzájemně nenávidí, jelikož Sarádž považuje Haftara za agresora, který se snaží dobýt Tripolis, nastolit vojenskou diktaturu ve stylu Muammara Kaddáfího a řídit zemi autoritářsky, zatímco polní maršál považuje současnou vládu za slabou, nezákonnou a zcela závislou na milicích složených především z islámských extremistů.

Jde o toxický vztah, který regionální mocnosti nikterak neřeší, konstatuje analytik. Z toho vyvozuje druhý bod: dokud budou vnější hráči jako Spojené arabské emiráty, Egypt a Turecko odhodlané živit libyjskou válku, žádný diplomatický proces neuspěje.

Moskvu sice libyjská válka a Haftar začínají unavovat, ale Emiráty zatím neprojevily zájem o deeskalaci konfliktu, upozorňuje DePetris. Doplňuje, že Egypt zase považuje Haftarovy milice za nejlepší hráz proti nastolení islamistické vlády ve svém sousedství a turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan - horká hlava s iluzí velkého hráče - považuje Libyi za příležitost pro rozšíření tureckého vlivu do Afriky, uzavření energetických kontraktů ve Středomoří a expanzi Ankary coby mocenského hybatele do další části arabského světa.  

"Přidejte odpadlického libyjského generála s napoleonským komplexem do této směsi a je zjevné, že žádné společné komuniké není tak silné, aby tyto rozdíly překlenulo," obává se analytik. Deklaruje, že komuniké nic neznamená, pokud je jeho realizace laxní, monitoring nemá dostatečné zdroje a vynucování je spíše vtipem.

Rozhovory v Berlíně tak DePetris hodnotí pouze jako první krok, protože výsledné komuniké je pro Libyjce dalším cárem papíru. Pro Evropany však konference znamenala uznání, že libyjská válku již nemohou ignorovat, zdůrazňuje analytik. Dodává, že se ale teprve ukáže, zda má Evropa dostatek sil a ochoty vynucovat příměří v zemi a dodržování politických dohod.