Putin je králem Blízkého východu. Do Moskvy se teď jezdí radit mocní, Washington ustoupil, zní u USA

Na vrcholu jeho agendy bude povolení otěží v Íránu, blízkého spojence Ruska, kterého většina zemí Perského zálivu považuje za smrtelného nepřítele. Až do nedávné doby byl cílem těchto vůdců Blízkého východu Washington, ale právě teď je americká moc v regionu zjevně na ústupu – což souvisí s úspěchem ruského vojenského zásahu v Sýrii. Rusko se navíc postavilo za syrského prezidenta Bašára Asada. Spojené státy přitom trvaly na tom, že musí z postu odejít.

„Změnila se realita i rovnováha moci na zemi,“ uvádí Dennis Ross, který byl hlavním americkým mírovým vyjednavačem a který radil několika prezidentům od George Bushe staršího po Baracka Obamu. „Putinovi se podařilo učinit z Ruska klíčový faktor na Blízkém východě. Proto vidíte stálý proud návštěvníků ze Středního východu, kteří cestují do Moskvy." Tento úspěch ale přináší vlastní problémy. Vzhledem k tomu, že se konflikty hromadí, není snadné poslat všechny tyto návštěvníky domů spokojené. „Čím více se snažíte jednat se všemi stranami, tím víc zjišťujete, že je těžké hrát tuto hru," upozorňuje Ross.

Moskva byla během studené války hlavní silou na Blízkém východě a vyzbrojila arabské státy proti Izraeli. Její vliv se zhroutil spolu s komunismem. Když USA napadly Irák, aby se zbavily Saddáma Husajna, Rusko bylo stranou, která nebyla schopna udělat víc než protestovat, píše Bloomberg. Situace se ale začala měnit v roce 2013, kdy se USA pod vedením Obamy rozhodly neútočit na Asada. O dva roky později poslal Putin vojáky a letadla na jeho obranu.

Většina amerických spojenců v regionu trvala na tom, že Asad musí odejít. I proto byli rozčarováni, když americká vojenská síla nebyla nasazena, aby ho vyhnala. Ruský vliv v regionu se zvětšil „protože to Obama dovolil," tvrdí Khaled Batarfi, profesor Alfaisal University v Saúdské Arábii. „Bohužel se do značné míry stáhl z Blízkého východu."

Tento názor je obecně rozšířený. Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan, který strávil roky naléháním na to, aby USA zakročily proti Asadovi, minulý měsíc uvedl, že rozhovory s USA „nemohly přinést žádné výsledky.“ Turecko se nyní připojilo k Rusku a Íránu. Před dvěma lety panovalo mezi Putinem a Erdoganem napětí, které vyvolal fakt, že turecká armáda sestřelila ruský letoun na syrské hranici. Minulý pátek ruský prezident přiletěl do Ankary na večeři se svým tureckým protějškem a „přítelem", který souhlasil s koupí ruských raketových systémů S-400 pro letadla, která budou pilotovat členové NATO, píše Bloomberg.

Mezitím Saúdové, kteří financovali povstalecké boje proti Asadovi, spolupracují s Ruskem a vyzývají opozici k mírovým rozhovorům - což pravděpodobně způsobí, že syrský vůdce zůstane u moci. Američtí spojenci na Středním východě většinou přivítali změnu amerického prezidenta a tvrdé výroky Donalda Trumpa o Íránu. Ten se však dosud v Sýrii soustředí spíše na boj s islámským státem, a ne na Asada.

Protože cíl změny režimu v Sýrii ustoupil, posunuly se i priority. Saúdové a jiné skupiny v arabském zálivu vyzývají Rusko, aby snížilo roli Íránu v Sýrii. „Rusko by na tom bylo lépe, kdyby nebylo na jedné straně. To je klíčové poselství,“ myslí si Abdulkhaleq Abdulla, politický analytik ze Spojených arabských emirátů. „Je zde král zastupující země arabského zálivu, který představuje velkou geopolitickou váhu, přicházející do Ruska. A Rusko to musí brát v úvahu.“

Putin však nebude podle názoru osoby blízké Kremlu měnit svůj postoj k Íránu, aby vyhověl saúdským přáním. Také izraelský premiér Benjamin Netanjahu, který za posledních osmnáct měsíců navštívil Rusko čtyřikrát, jen těžko ovládá ruského vůdce. V srpnu Netanyahu řekl Putinovi, že rostoucí íránský vliv v Sýrii je „nepřijatelný." V září řekl CNN, že Íránci se snaží „kolonizovat" Sýrii s cílem „zničit nás a dobýt Blízký východ".

Rusko však odmítlo jeho požadavek na vytvoření nárazníkové zónu uvnitř Sýrie, která by udržovala síly Íránu a Hizballáhu nejméně 60 kilometrů od izraelské hranice, uvádí Bloomberg s odkazem na informovaný zdroj z Moskvy. Místo toho Rusko nabídlo pětikilometrovou zónu. Rusko také odmítlo požadavek USA, aby se řeka Eufrat rozdělila mezi syrské vládní jednotky a americké síly ve východní Sýrii.

Nicméně se však Rusku podařilo udržet otevřené komunikační kanály pro všechny strany, od Íránu až po Saúdskou Arábii a palestinskou radikální skupinu Hamas až po Izrael, řekl Ayham Kamel, ředitel sekce Středního východu a severní Afriky ve skupině Eurasia Group.

Rusko zprostředkovává různé mírové rozhovory, například mezi Fatahem na Západním břehu Jordánu a Hamásem v Gaze. Putin pozval soupeřící líbyjské frakce do Moskvy poté, co řada předhozích mírových snah ostatních zemí selhala. Rusko se stalo vedoucím investorem v iráckém Kurdistánu bohatém na ropu a bylo jednou z mála světových mocností, které se zdrželo odsouzení nedávného hlasování o nezávislosti.

Z hospodářského hlediska se zdá, že je soutěž o vliv nerovnoměrná - americké HDP je třináctkrát větší než ruské. To ale není vždy rozhodujícím faktorem, připomíná Alexander Zotov, bývalý velvyslanec Ruska v Sýrii v letech 1989 až 1994. „Někdy máte v ringu dva boxery, jeden je obrovský s velkými svaly a druhý je menší, ale hbitý a má lepší techniku," řekl.

Vzestup Ruska přišel v době, kdy se političtí činitelé v USA začali zabývat Asií a americká veřejnost už byla unavená z války na Blízkém východě – což je něco, co Obama i Trump uznali. „Washington zůstává nepostradatelnou mocí v regionu," řekl Kamel. Jeho oddanost tradičním aliancím však oslabuje, a to povzbudilo regionální vůdce, aby si pojistili své sázky, dodal expert.