Je Rusko skutečně agresorem?

Je třeba říci, že požadovaný počet amerických vojenských jednotek na území Norska není příliš velký. V současné době se tam nachází 330 amerických vojáků. Pokud norská vláda na zvýšení přistoupí, tak by jich tam mohlo být 700, což není zrovna moc.

Tady jde však o něco jiného. Kdyby šlo o pouhé zvýšení, tak se nic neděje. To, co ale USA po Norech požadují, je aby jejich vojenské základy, včetně personálního vybavení, sídlily v těsné blízkosti ruských hranic, tedy za polárním kruhem. Není tohle ale cílená provokace?

Je třeba totiž připomenout dohodu mezi Oslem a Moskvou, sjednanou v roce 1949, kdy Norsko vstoupilo do NATO. Na základě ní neměli Norové nikdy dopustit rozmístění amerických vojenských základen na svém území. Norská ministryně obrany Ine Marie Eriksen Soriedová platnost tohoto závazku potvrdila a řekla, že by se na území Norského království neměly nacházet žádné americké vojenské základny. Podle Soriedové by další zvyšování přítomnosti amerického vojenského personálu na norské půdě mohlo být cílenou provokací a ruský prezident Vladimír Putin by byl v případě negativní odvety ze strany Kremlu plně v právu.

Norští státní představitelé se sice zaklínají, že zvýšení počtu amerických vojáků na jejich území není cílenou akcí proti Rusku. Nicméně je třeba vzít v potaz fakt, že žádost přišla krátce poté, co bývalé země Východního bloku, včetně Polska, Baltských republik a Rumunska, dobrovolně požádalo o zvýšení přítomnosti vojsk NATO na svém území.

Kromě navýšení přítomnosti vojsk NATO se plánují také nová cvičení, která by podle informací měla proběhnout na podzim tohoto roku, konkrétně tedy v říjnu, a to přímo na norské půdě. Jedna z posledních proběhla v roce 2006 a čítala celkem 35 tisíc vojáků, sedm lodí a 130 letadel.  

Na závěr je třeba poznamenat, že rozpad SSSR v roce 1990 obecně vyvolal otázku dalšího postavení Evropy, respektive vztahů mezi NATO a Kremlem. Rozšířené NATO se mělo stát pro postkomunistické a postsovětské země jakýmsi štítem proti potenciální agresi ze strany Ruské federace, ačkoliv už Studená válka skončila.

Nicméně namísto pouhého členství postkomunistických zemí v NATO, které jim mělo garantovat ochranu v případě faktického ohrožení, došlo k rozmístění vojenských základen podél ruských hranic, zejména v Estonsku, Lotyšsku a Litvě, ale i ve Skandinávii. K tomu všemu došlo navzdory ujištění západoněmeckého ministra zahraničí Hanse Dietricha Genschera, že se vojenské základny NATO nebudou rozmisťovat dál, než je východní hranice sjednoceného Německa.