Striktní program, nuda a neustálý dohled. Jak se žilo dětem v "Trumpově" zařízení pro nezletilé migranty

Tábor vznikl jako dočasný v červnu 2018 a byl určen jen pro 450 dětí. Nakonec však fungoval sedm měsíců, během nichž jím prošlo více jak 6000 dětí a mladistvých mezi 13 a 17 lety. Serveru VICE News se podařilo získat výpověď několika z nich.

„Celou dobu jsme se báli, že když něco provedeme, tak nás nahlásí,“ řekl 17letý Luis Chamorro, který se v zařízení ocitl v listopadu. On i další děti tvrdí, že jim „nahlášením“, které by mohlo zmařit jejich azylové řízení nebo vést k přesunu do jiného zařízení, vyhrožovali někteří pracovníci.

Podle mluvčí společnosti BCFS, která Tornillo provozovala, však žádný takový „trestný“ systém hlášení neexistoval. „Nemáme pravomoc dělat žádná rozhodnutí týkající se jejich případů, přesunů (do jiných zařízení) nebo čehokoliv.“

Výpovědi šesti mladistvých z Hondurasu a Guatemaly se často liší v popisu zažitých zkušeností, všichni se ale shodnou na tom, že byl tábor veden „vojensky“. Striktní denní rozvrh, pravidla zapovídající fyzický kontakt, úhledné řady v nichž se dětští imigranti přesouvali nebo čekali na záchod. Mladí obyvatelé zařízení také museli po příjezdu odevzdat mobilní telefony a na hovor s rodinou měli každý týden vyčleněno dvakrát 10 minut.

V táboře byly děti rozděleny podle pohlaví do jednotlivých skupin po 20. Na každou skupinu většinou připadali 3 dospělí zaměstnanci. Denní program byl často jednotvárný. „Nic se neměnilo – bylo to úplně stejné, celou dobu,“ popisoval dva měsíce strávené v zařízení Chamorro.

Při přesunech museli stát ve vyrovnaných řadách. „Přišlo nám, jako bychom byli v armádě a přesouvali se v řadě jako vojáci,“ popsal další z mladíků, Ronald Carrasco. „Učitelé“ fungovali jako stálý dozor. „Neustále na nás dohlíželi, nemohli jsme si ani sami dojít na záchod,“ vzpomínal další z bývalých obyvatel tábora.

Podle mluvčí BCFS byl konstantní dozor nutný, ale jakékoliv hrozby, či nevhodné chování vůči mladistvým, nebyly u zaměstnanců tolerovány. „Pokud bychom o něčem takovém věděli, okamžitě bychom jednali a pachatelé by byli vyhozeni.“ Některé děti si stěžovaly na rasismus části zaměstnanců, většina se jich však prý chovala dobře.

Přestože zkušenosti jednotlivých dětí byly v detailech často rozdílné, a některé vnímaly svůj pobyt mnohem lépe, než jiné, byli všichni oslovení velice rádi, když mohli zařízení opustit.