Nejdražší vojenské letadlo všech dob. Čím nahání B-2 Spirit nepřátelům hrůzu?

Společnost Northtop, která začátkem 80. let vyhrála soutěž amerického ministerstva obrany na nový bombardér používající pokročilé technologie, navrhla velmi neobvyklé letadlo. Snaha po co nejmenším radarovém odraz - B-2, podobně jako menší F-117 Nighthawk, není v pravém smyslu slova neviditelný, jen ho má problém najít nepřátelský radar - totiž vedla konstruktéry k návrhu samokřídla. Tedy jen vzácně využívanému pojetí, kdy letadlu vlastně chybí trup i ocasní plochy.

Celý stroj připomíná veliké tlusté křídlo, ze kterého nahoře vystupuje kabina a v případě B-2 i dvojice gondol s proudovými motory. V historii se samokřídlo příliš neuplatnilo. Ke konci druhé světové války bylo dokončeno několik prototypů stíhacího bombardéru Horten Ho 229, jedné z Hitlerových "zázračných zbraní", ve stejné době se projektem dálkového bombardéru v podobě samokřídla zabýval také Northrop. Z vrtulového YB-35 ani pozdějšího YB-49 ale nakonec nic nebylo.

Při návrhu nového bombardéru na přelomu 70. a 80. let se ovšem toto konstrukční pojetí dostalo zpátky do hry, samokřídlo má totiž menší radarový odraz než podobně velké konvenční letadlo. A když inženýři z Northropu ještě využili další techniky, jako speciální, radarové paprsky pohlcující materiály, zvláštně zalomené zadní partie nebo motory umístěné nahoře na křídle, kryté před radary, vytvořili letadlo, které mělo být schopné překonat sovětskou protivzdušnou obranu.

V době vrcholící studené války chtěli velitelé amerického letectva bombardér, který by dokázal donést jaderné pumy hluboko nad nepřátelské území. Sovětský svaz ale chránila pečlivě budovaná síť radarů, protiletadlových raketových kompletů a stíhaček, která se zdála být nepřekonatelná. Zejména pro klasické strategické bombardéry jako B-52. Jako řešení se nabízel právě pro radary neviditelný letoun, který by byl schopen unést téměř stejný náklad bomb.

Během vývoje však generálové změnili požadavky na to, jak by podzvukový bombardér (létaní nadzvukovou rychlostí je poněkud v rozporu s potřebou zůstat neviditelný pro radary) měl proniknout do nepřátelského vzdušného prostoru. Vedle letů ve velkých výškách - kde je B-2 skutečně téměř neviditelný díky tomu, že jeho temná barva proti tmavé obloze není příliš vidět - muselo být letadlo schopné také během útoku létat těsně nad zemí a prakticky kopírovat terén.

Za cenu prodloužení vývoje a jeho zdražení se to Northropu podařilo splnit, ovšem koncem 80. let přišlo snižovaní napětí mezi USA a Sovětským svazem a velká flotila "neviditelných" bombardérů už nebyla potřeba. Podobné škrty sice postihly také další zbrojní programy, v případě B-2 bylo ovšem zmenšení objednávky velmi citelné. Místo původně plánovaných 132 strojů, mezi které by se rozpočítaly náklady na vývoj, se jich nakonec do roku 1997 vyrobilo vedle prototypu jen 20.

Stroj, původně určený pro nukleární bombardování, byl také upraven pro nesení konvenční výzbroje, do akce jej Američané poprvé vyslali v roce 1999 během náletů na Miloševičovu Jugoslávii. Později "bé dvojky", schopné nést ve pumovnicích přes 20 tun bomb, objevily také nad Afghánistánem, Irákem či Libyí. A na rozdíl od F-117, jejíž jeden exemplář se podařilo na jaře 1999 sestřelit Srbům, bez vlastních ztrát. Jeden letoun byl ale zničen po nehodě během startu v roce 2008.