Co vytěsnil Obama? Politolog rozebral paměti bývalého amerického prezidenta

Jádro výjimečnosti

Obama působil chytře, sečtěle, přívětivě a energicky, ale díky tomu nevyčníval, uvádí Zakaria. Tvrdí, že jeho výjimečnost spočívala ve způsobu, jak kladl otázky, protože většina politiků otázku položí tak, aby na ni mohli odpovědět sami, druhému dají pouze krátkou chvíli na reakci, načež jej přeruší větou typu „No, já si myslím, že…“ a pokračují  v přednesu sešněrovaných mouder, které bezmyšlenkovitě přednášeli již v desítkách případů.

„Ale Obama bude klást otázku, na kterou chce skutečně odpověď,“ tvrdí politolog. Dodává, že bývalý prezident Spojených států naslouchá a klade další otázky, protože chce upřímně vědět, jak se na problém dívají jiní.

Obamova kniha je podle autora komentáře dobře napsaná a jde o nejlepší prezidentské paměti, které četl. Exprezident má lehké pero a dobrou stylistiku - „Zde jsem každé ráno cítil první náraz zimního větru či dotek letního tepla. […] Hleděl jsem ven na ubíhající marylandskou krajinu a malé vesnice pode mnou. A pak (řeka) Potomac, třpytící se pod zapadajícím sluncem,“ cituje Zakaria Obamův popis procházek po západním křídle Bílého domu a let vrtulníkem.

Nejpozoruhodnějším rysem knihy je ale Obamova schopnost vidět obě strany každého problému a vcítit se do protistrany, která mu zarputile odporuje, tvrdí Zakaria. Poukazuje, že Obama například chápe frustraci Hillary Clintonové, která dlouho stoupala po mocenském žebříčku a náhle byla v prezidentských primárkách Demokratické strany konfrontována zcela novým vyzyvatelem – Obamou.

Stejně tak Obama chápe motivaci zarputilých republikánů jako John Boehner a Mitch McConnell, protože přiznává, že američtí voliči historicky neoceňují opozici za spolupráci s vládnoucí stranou, uvádí politolog. Dodává, že stejně tak si Obamův respekt vysloužilo radikálně pravicové hnutí Tea party za způsob, jakým si získalo zapálenou podporu a širokou mediální pozornost.

„Taková míra objektivity je obdivuhodná u kohokoliv, především u toho, kdo se dostal na vrchol tak nemilosrdné profese, jako je politika,“ pokračuje autor komentáře. Domnívá se, že právě to poskytlo Obamovi velkou výhodu v domácí i zahraniční politice, jelikož se na svět dokázal podívat očima druhého, rozšiřoval si obzory a díky tomu se stával lepším vyjednavačem.

Pomstychtivá reakce

Obamovy paměti ovšem mají jednu velkou mezeru, kterou nepochytil jako prezident, ani jako autobiograf, upozorňuje politolog. Označuje za ní malou pozornost věnovanou ústřední politické dynamice, která se projevovala během jeho vlády, tedy vzestupu zuřivé, tvrdě obstrukční, doslova náboženské opozice vůči jeho prezidentství a jeho osobě, která nakonec vyústila ve zvolení Donalda Trumpa.

Zakaria připomíná, že Obama byl umírněný demokrat, jak sám přiznává „konzervativní povahy“, a podle toho vládl. Za klíčové ekonomické poradce si zvolil centristické, vůči trhu nejvstřícnější experty Demokratické strany, Lawrence Summerse a Timothyho Geithnera, poukazuje politolog. Doplňuje, že Obama si ponechal také předchozího ministra obrany, post ministra obchodu nabídl republikánovi Juddu Greggovi, do Afghánistánu poslal tisíce dalších vojáků, rozšířil používání útočných dronů a svou zdravotnickou politiku odvíjel dle staršího konzervativního návrhu think tanku Heritage Foundation, který využil i jeho republikánský prezidentský protikandidát Mitt Romney, když byl guvernérem státu Massachusetts.

„Tato vláda umírněnosti a kompromisu však vyvolala reakci Republikánské strany, která byla zuřivá a pomstychtivá,“ píše politolog. Připomíná, že například Gregg, který původně Obamovu nabídku přijal, musel postoj přehodnotit kvůli hněvu aktivistů, podle kterých sloužil nepříteli.

Stejně tak exprezident vzpomíná na Charlieho Crista, republikánského guvernéra státu Florida, který podpořil Obamovy stimulační opatření, jelikož floridská ekonomika se nacházela ve volném pádu, uvádí Zakaria. Dodává, že potřesení rukou s Obamou a jejich vzájemné objetí Crista diskvalifikovalo v Republikánské straně natolik, že v roce 2010 musel z partaje vystoupit, nějakou dobu působit jako nezávislý a následně přejít k demokratům.

Navzdory mnoha kompromisům Obama nezískal v dolní komoře Kongresu jediný republikánský hlas pro své ekonomické stimuly či zdravotnické zákony, navíc byl odpor vůči jeho politice často veden otevřeně rasisticky, například když jej letáky proti jeho zdravotní reformě zobrazovaly jako Afričana vedle šamana s kostí v nose, vyzdvihuje politolog. Podotýká, že i Obamův nástupce, Trump, se dostal do politického popředí díky zpochybňování Obamova amerického původu.

„Obama hovoří o těchto hysterických reakcí vůči sobě rozumně, ale stručně, nikdy nenabízí hlubokou analýzu či zapálené rozhořčení,“ upozorňuje Zakaria. Podotýká, že exprezident pouze připouští, že se příliš nesoustředil na zlověstné spodní proudy, které nabývaly na síle, jelikož byl spolu se svým týmem příliš zaměstnán.

Vysvětlení ale může také znít, že se Obama nechtěl ponořit do hlubokých a temných vod, které se tolik lišily od slibné, optimistické země, ve kterou chtěl tak horlivě věřit, naznačuje politolog. Konstatuje, že pro Obamu totiž Spojené státy zůstávají zemí zaslíbenou.