Covid-19 a kruté vedlejší účinky snahy vykázat smrt. Známý esejista vyčinil vládám

Skutečností je, že stimulem k této panice byl pokrok. Dříve viry putovaly na koních nebo lodí. Nyní létají letadlem. Předtím doputovaly do komunit, pro které byla smrt realitou. Nyní se dostávají do společnosti, která smrt vykázala - nejprve z domovů, a pak z mysli.

Lidstvo už přežilo Justiniánský mor, černou smrt, epidemie cholery, neštovic a španělské chřipky. Přesto existuje důvod, proč se nynější pandemie zdá být bezprecedentní a ochromuje svět jako invaze mimozemšťanů.

Lidé prožívali předchozí pandemie s pocitem fatalismu a rezignace, s jakými se stavěli i k dalším "ranám morovým" v podobě válek, křížových výprav, dobyvatelů a zničujících "objevů" kontinentů. Vnímali je jako trest, a také jako něco nevyhnutelného, čemu se nedá uniknout.

My ovšem nyní cítíme paprsek naděje a víme, že ne každý, kdo umírá, musel nutně zemřít. Věříme, že mnozí umírají ne na nákazu virem nebo řízením osudu, ale kvůli nedostatku odpovídající péče. Jinak řečeno: Poslední velká pandemie v podobě španělské chřipky, která zabila zhruba 40 miliónů lidí, se odehrála před vynálezem plicních ventilátorů.

I když jsme se snažili najít umělé dýchací systémy už od dob antického Galéna a renesančního Paracelsa a Andrease Vesalia, naše nynější "ocelové plíce" byly vynalezeny až v roce 1929 a zdokonaleny v roce 1951. A je to jen 70 let od doby, co se po celém světě v nemocnicích běžně rozšířily jednotky intenzivní péče s ventilátory a monitory pomáhajícími s dýcháním, dokud se pacient nezotaví.

Takže tohle je první pandemie, kdy mnozí, kdo by dříve rychle zemřeli, mohou být nyní zachráněni. Tak proč je na světě 1,5 miliardy automobilů, které otravují vzduch potřebný pro naše plíce, ale jen 150 miliónů plicních ventilátorů, které by mohly zachránit všechny ty životy, jež jsou náhle tak křehké v době pandemie? Tedy v době, kdy přírodní fenomén zhoršuje až na úroveň noční můry společenský systém, který se stará více o podnikání než o životy.

Ve Spojených státech má často strach z nákazy více společného se zničujícími lékařskými účty než s obavou ze smrti. Neexistují zdravotní systémy, které by byly připravené postavit se pandemii - dokonce ani takové, jež má střední rozsah, jako ta nynější - protože v běžných časech je vlády považují za extravaganci.

Ovšem jakmile propukne zdravotní krize, vlády ji využijí ke své politice. Státy zakrývají nedostatek nemocnic a JIP pro všechny. Paniku lidí, že se jim nedostane odpovídající péče, nespojují s vlastním zanedbáním povinností, ale se společenskou nedisciplinovaností. A v důsledku toho se množí zákazy.

Koneckonců státy nikdy nepromeškají příležitost k prosazení svévolné a autoritářské vlády. Jaká je to pastva pro oči, vidět vylidněné ulice, zbavené nejen kriminálníků, ale také flamendrů a především protestujících obyvatel! Pro představivost toho, kdo chce ovládat, není nařízení nikdy tak dokonalé, jako když ho doprovází strach.

Říkají: Ano, zbavujeme vás vašich svobod - ale děláme to proto, abychom zachránili váš život. A tak mají venkované zakázáno procházet se po venkovské krajině, protože karanténa se stala přehnaným mocenským nástrojem. Tvrdí, že chtějí zachránit naše životy, ale kdyby jim na nich tolik záleželo, pak by tolik lidí neumíralo hlady a počet obětí dopravních nehod by už dávno vedl k zákazu jízdy v autech.