Odkaz Igora Hnízda stále žije. 19 států USA povoluje fyzické tresty i ve školách

Pokud jde o tělesné tresty, tak ty jsou tabu nejen v justici, nýbrž i ve vojenských výcvikových centrech, jakož i diagnostických ústavech a jiných detenčních zařízeních pro mladistvé. Přitom zrovna tam by se dalo polemizovat o jejich potenciálním osvědčení. Každopádně jediným místem, kde je možné dát dítěti nebo dospívajícímu na zadek, je veřejná škola. Alespoň tak to je v některých státech, zejména na jihu.

Podle odhadů bylo během školního roku 2013/2014 podrobeno fyzickému trestu více než 106 tisíc dětí a mladistvých. Ačkoliv rok s rokem toto číslo trestá, americké organizace za občanská práva dlouhodobě kritizují, že na zadek nejčastěji dostávají afroameričtí studenti, chlapci a zdravotně postižení, což považují za nepřímou diskriminaci. Přestože se zatím nepodařilo docílit přímého zákazu, americké státy Tennessee a Lousiana alespoň přijaly určitá omezení.

Fyzickým trestem jakožto disciplinárním opatřením vedoucím k udržení školní kázně se obecně myslí bití provinilého takzvaným pádlem (paddling), a to výhradně přes hýždě. Tato praxe je legální ve veřejných školách v 19 státech. V souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu USA z roku 1977 v případu Ingraham proti Wrightovi je tělesné trestání žáků a studentů kompatibilní s americkou ústavou a je pouze v kompetenci jednotlivých států, zda je povolí, či nikoliv. Žádný další podnět pak už nebyl dán.

Nicméně je třeba poznamenat, že navzdory platné legislativě, většina škol od výprasků vzhledem k moderní době a globalizaci spíše upouští, popřípadě po nich sahá až jako po krajním řešení, a to po předešlé dohodě s rodiči. Pro mnohé už přežitá výchovná metoda mívá zpravidla podporu zejména ve venkovských oblastech. Podle Elizabeth T. Gershoffové, profesorky z University of Texas, která se specializuje na ontogenezi a psychologii rodiny, nebylo dosud prokázáno, že by tělesné tresty dokázaly pozitivně usměrnit chování studentů.

Jak už bylo uvedeno, vládní statistiky jednoznačně potvrzují, že mezi žáky a studenty, kteří dostali ve škole výprask, nejčastěji figurují barevní, chlapci a handicapovaní. Buď se tedy jedná o jasnou diskriminaci na základě rasy, pohlaví a zdravotního stavu, anebo o potvrzení, že tyto skupiny obecně vykazují vyšší sklony k porušování školního řádu. I kdyby se na tuto tezi přistoupilo, jak vysvětlit, že je tento trend nejvíc znát právě v amerických státech Alabama a Mississippi.

Tennessee a Lousiana proto v reakci na to okamžitě přijaly zákony, které jasně vymezují okruh dětí a mládeže, jimž lze dát beztrestně na zadek. Vyloučení jsou například tělesně nebo zdravotně postižení. Pokud o úplný zákaz se nicméně setkal s odporem. Podle Anny Caudillové z Post Adoption Learning Services se jedná o citlivé téma, které se většině politiků nechce otevírat. I tak ale uvítala určitý pokrok v tomto směru.

Nemalý počet amerických rodičů přeci jenom považuje tělesné tresty za běžnou součást výchovy a jakékoliv státní zásahy v tomto směru vnímá jako zásah do své svobody. I z tohoto důvodu například Tennessee zakazuje výprasky handicapovaných žáků a studentů pouze pokud s nimi rodiče nevysloví souhlas. Dalo by se tedy říci, že se stále jedná o jakýsi dialog mezi školou a rodinou. Jinak tomu zřejmě nebylo ani před rokem 1989, kdy bylo bití ve školách zakázané, ale žádné dítě by si doma nestěžovalo, aby nedostalo přídavek.