KOMENTÁŘ: Před 60 lety Kennedy zavelel k Měsíci. Úspěch zajistila především studená válka

Projevem z 12. září 1962 Kennedy navázal na své vystoupení v americkém Kongresu z května předchozího roku, v němž prvně apeloval, aby se Spojené státy zavázaly k vyslání člověka na Měsíc do konce dekády. Šéf Bílého domu primárně reagoval na předchozí úspěchy vesmírného programu Sovětského svazu, studenoválečného rivala, který Spojené státy porazil ve vyslání prvního umělého satelitu i prvního člověka za hranici vesmíru a na oběžnou dráhu.

Tehdejší soupeření mezi Sovětským svazem a Spojenými státy ve vesmírných letech se odvíjelo od probíhající studené války, především pak od tehdejší snahy Moskvy i Washingtonu nedopustit, aby protistrana získala převahu v důležitých vojenských technologiích. Kennedy na Riceově univerzitě zdůrazňoval, že výzkum vesmíru musí probíhat „pod praporem svobody a míru“ a nesmí se stát nástrojem pro šíření zbraní hromadného ničení, nýbrž nástrojem poznání. Ve skutečnosti však byl od počátku s vojenstvím úzce spojen.

Raketová technika, která k úžasu celého světa dopravila v říjnu 1957 na oběžnou dráhu země družici Sputnik a o tři a půl roku později i Jurije Gagarina, mohla stejně dobře dopravit ničivou sovětskou jadernou nálož na území Spojených států. To samé platilo i obráceně. Důvod, proč Moskva a Washington neváhaly věnovat rozsáhlé zdroje na vývoj co nejsilnějších raketových nosičů, se tak odvíjel daleko více od snahy zajistit si v této oblasti převahu nad protistranou (nebo alespoň nedopustit vlastní zaostávání) než od Kennedym zmiňované „nezvratné“ lidské touhy po vědomostech a pokroku.    

Rozvoj vesmírných technologií pod pláštěm vědeckého výzkumu a mírového rozšiřování poznání stavěl nákladné projekty do lepšího světla v očích domácí veřejnosti – to pochopitelně platilo v případě Spojených států, v Sovětském svazu se veřejná debata o ceně za vesmírný program nikdy nevedla – a jejich propagandisticky dobře využitelné úspěchy zvyšovaly mezinárodní prestiž jedné i druhé supervelmoci. Rétoricky velmi schopný Kennedy za pomoci svých speechwriterů navíc dokázal danou vizi prodat nezanedbatelné části veřejnosti. Jeho vysvětlení, že Amerika se rozhodla pro dobytí Měsíce a další cíle kvůli tomu, že nejde o lehký, ale těžký úkol, se zapsalo do dějin. Pro mnohé jsou tato slova dodnes inspirativní.

Výsledek je všeobecně znám. Spojené státy navzdory četným těžkostem dokázaly bezprecedentně rychle vyvinout zcela nové technologie, vymazaly náskok Sovětského svazu na poli těžkých raket a jako jediná země světa získaly nosič schopný úspěšně vynést kosmickou loď s posádkou k Měsíci. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se tak po jeho povrchu postupně prošel tucet Američanů. Toto vítězství ve „vesmírném závodu“ nebylo zadarmo. Na jeho vrcholu polykaly finance pro vesmírnou agenturu NASA přes 4,4 % federálního rozpočtu, tedy téměř desetinásobek dnešního podílu. Žádná jiná mocnost takové prostředky do vesmírného programu nikdy předtím ani potom neinvestovala.

Program Apollo, u jehož počátku Kennedyho projev stál, znamenal obrovský vědecký a technologický úspěch a přinesl historický moment prvních lidských kroků na jiném vesmírném tělese. Spojeným státům ale také zajistil schopnost v případě potřeby pohotově reagovat na militarizaci vesmíru. K ní však do konce studené války došlo jen v omezené míře, přestože vesmírné programy obou supervelmocí si nadále zachovávaly vojenské prvky a vojenský potenciál (což ostatně platilo i pro ikonické raketoplány Space Shuttle, resp. Eněrgia-Buran). Drtivé americké vítězství zároveň do tamní veřejné debaty vneslo i nepříjemné otázky, zda bylo skutečně nutné vynaložit na něj tak enormní prostředky a zda nešlo o zbytečně nákladnou, třebaže nepochybně fascinující podívanou.

Jedním z důsledků je i s mírnými výkyvy, ale v zásadě konstantně klesající podíl prostředků, které americký federální rozpočet každoročně poskytuje NASA. Dnes je nejnižší od konce padesátých let. V tomto světle není těžké pochopit dlouhodobé problémy stávajícího nejambicióznějšího vesmírného programu Spojených států, SLS-Artemis. Připomeňme, že po letech odkladů skončil nedávný pokus o start první jeho mise opakovaným fiaskem.

Jak je možné, že vývoj rakety založené na již známých a v praxi ověřených technologiích trvá mnohem déle než vývoj zcela průkopnické techniky v šedesátých letech, která byla ve srovnání se současností doslova technologickým pravěkem? Jedním z důvodů je to, že jej nepohání imperativ zachování vlastní bezpečnosti. Spojené státy navíc momentálně nemají ve vesmíru přímého rivala, nad nímž by si dokázaly zachovat převahu jen za cenu velmi nákladných investic. Ruský program se nikam neposouvá (a s ohledem na válku na Ukrajině a západní sankce jej patrně čeká ještě výraznější stagnace), čínský zatím neprolamuje jakékoliv hranice a pouze pozvolna opakuje dávné americké a sovětské mise.

Rychlý sled úspěchů amerického a předtím i sovětského vesmírného programu se odvíjel od vzájemné rivality, rozložení sil a studenoválečné reality, které z něj učinily prioritu. V podmínkách pluralitní společnosti to však byli schopní američtí politici, jako právě John Kennedy, kteří dokázali nákladnému úsilí zajistit potřebnou veřejnou podporu. Otázka zní, zda by dnes našli podobně schopné následovníky, pokud by se v oblasti vesmírných letů objevil podobný rival, jakým byl pro Spojené státy v šedesátých letech Sovětský svaz – ať už by šlo o státního, nebo soukromého aktéra.    

Autor je historik.