Další americké vojenské intervence jsou nevyhnutelné, varuje odborník

Frustrace z intervencí

„Jde o tvrzení, kterému je těžké odporovat – koneckonců, kdo přesně je pro ‚nekonečné války‘?“ táže se  Singh. Dodává, že důvod je třeba hledat ve frustraci z nákladných a zdánlivě bezvýsledných intervencí po 11. září 2001.

Jako politický princip však odpor vůči „nekonečným válkám“ není užitečný, míní expert. Vysvětluje, že pojem má tři samostatné roviny a každá vyžaduje zvláštní posouzení.

Opozice vůči „nekonečným válkám“ především odráží skepsi vůči užití americké vojenské síly v zahraničí a intervencím coby politickému nástroji, upozorňuje odborník. Připomíná, že podle Pentagonu momentálně v zahraničí působí 200 tisíc amerických vojáků ve 170 různých zemích, což je pozoruhodné číslo s ohledem na fakt, že na světě existuje 195 států.

Rozdíly mezi jednotlivými vojenskými misemi USA jsou však ostré a každá z nich vyžaduje samostatné posouzení, nikoliv slepé odsouzení, či naopak nekritickou podporu, deklaruje Singh. Dodává, že 55 tisíc amerických vojáků v Japonsku například plní jiné úkoly než 5.200 jejich kolegů v Iráku, přičemž mnohdy uniká i rozdíl mezi jednotlivými bojovými misemi na Blízkém východě.

Na vrcholu irácké války se v zemi nacházelo na 160 tisíc amerických vojáků, zatímco do americké vojenské mise v Sýrii byly nasazeny zhruba 2 tisíce vojáků, kteří pomáhali místním partnerským jednotkám o síle 70 tisíc mužů, umožňovali koaliční leteckou kampaň a poskytovali základ pro civilní stabilizační činnost, upozorňuje odborník. Tvrdí, že šlo spíše o ekonomickou misi a případný model pro budoucí intervence, avšak americký prezident Donald Trump i jeho kritici ztotožnili Sýrii s Irákem a Afghánistánem a označili ji za další „nekonečnou válku“.

Druhá výtka, která se skrývá za pojmem „nekonečné války“, směřuje na údajné přeceňování Blízkého východu v americké zahraniční politice v posledních desetiletích, soudí Singh. Připomíná, že kritici používají pojem mnohem častěji v souvislosti se Sýrií a Afghánistánem než například se Somálskem, ale jak zjevně dochází k nevyhnutelnému odklonu USA od regionu, ukáže se, že skutečným problémem nebylo zaměření americké zahraniční politiky na Blízký východ, ale spíše její silně vojenský charakter.

„Vnější intervence v regionu nepochybně vždy nepodpořily stabilitu – stačí se podívat na Irák po roce 2003,“ pokračuje expert. Doplňuje, že velké války nejsou jediným problémem, protože Spojené státy poskytují zemím regionu značný vojenský výcvik a vybavení, ačkoliv poslední roky ukázaly, že tyto programy málokdy vedou k posílení bezpečnosti.

Univerzální přístup neexistuje

Vojenská intervence a bezpečnostní pomoc sama o sobě nemůže vyřešit hlubší problémy, které živí konflikt, například stagnující ekonomiku či represivní politické systémy, stejně jako nedokáže zamezit růstu násilného extremismu, který od útoků z 11. září stoupá, deklaruje Singh. Za ironii označuje, že Amerika je z intervencí unavená, ale zároveň klesá její ochota podporovat ekonomické reformy a politickou liberalizaci či diplomatickou pomoc, které brání konfliktům a řeší je bez války.

Třetí výtka k „nekonečným válkám“ často pramení z nesouladu mezi americkými cíli a prostředky užitými k jejich dosažení, uvádí expert. Konstatuje, že jde o problém celého amerického politického spektra a jeho příčiny jsou složité – ohromná vojenská a ekonomická převaha USA vede k vytýčení nerealistických cílů, zatímco netrpělivost amerických politiků má často naopak za následek odmítání podpory proveditelných misí.

Dobrým příkladem je podle odborníka Sýrie, kde někteří viní Trumpova předchůdce Baracka Obamu z toho, že trval na odchodu syrského diktátora Bašára Asada, ale nedokázal zformulovat strategii, která by k takovému vývoji vedla, avšak jiní obviňují současného prezidenta, který odmítl i utratit peníze vyčleněné Kongresem na stabilizaci severovýchodu země a zredukoval úspěšně probíhající vojenskou misi z dvou tisíc na pár stovek vojáků, aniž by snížil její cíle.

„Žádný univerzální přístup, který ukončí ‚nekonečné války‘ neexistuje,“ deklaruje Singh. Varuje pouze před zříkáním se vojenských intervencí coby politického nástroje, jelikož hrozba vojenskou silou či její nasazení často vede k míru a stabilitě, jak ukázalo například rozmístění amerických vojáků v Evropě během studené války či mise NATO na Balkáně v 90. letech.

Odmítnutí intervencí povede k ignorování problémů světa a útěcha bude pouze dočasná, jelikož malé krize nevyhnutelně přerostou ve velké, obává se expert. Za lék na „nekonečné války“ považuje disciplinovanější politické rozhodování, strategii, která Spojeným státům umožní omezit závislost na intervencích a oživí nástroje jako diplomacie, odstrašení a ekonomická politika.

Pokud se intervence ukáže jako nezbytná – k čemuž nevyhnutelně dojde – nasazení síly by mělo být hospodárné a sledovat jasné, realistické cíle, nabádá odborník. Konstatuje, že menší angažmá Spojených států neprospěje světu ani Americe a naopak Spojené státy sledující politiku, která má zabránit konfliktu, poslouží nejen americkým zájmům, ale zájmům velké části lidstva.