Lékařka rozjela netradiční boj proti koronaviru

"Naše každodenní praxe se s nástupem nemoci změnila," říká šestačtyřicetiletá doktorka, která působí od roku 1998 ve zdravotnickém centru v havanské čtvrti Vedado.

Když Liz každé ráno vychází z domu, doprovází ji její manžel Ruben, lékař obecního zdravotnického zařízení. Krátce před osmou hodinou je možné oba vidět, jak si spolu povídají, ruku v ruce a roušku na obličeji. A pak se rozejdou každý za svým dlouhým pracovním dnem.

"V téhle době se vídáme jen velmi málo, protože se manžel vrací pozdě. A když se vidíme, mluvíme o práci a o dětech," říká Liz.

"Obvykle jsem především profesorkou, učím budoucí lékaře," vysvětluje. S příchodem epidemie se však zavřely školy a tak jí teď studenti pomáhají v jejím poslání.

Doprovázejí ji dvě studentky. Tři ženy postupně zvoní u každého bytu a ptají se, zda jeho obyvatelé nemají kašel nebo horečku.

Tato aktivita lékařů (placená v přepočtu asi 1250 Kč měsíčně) a povinná izolace všech pozitivně testovaných osob dosud umožnily zemi s 11,2 miliony obyvatel postup epidemie zadržet.

"Těchto každodenních pochůzek se účastníme všichni a studenti mají postupně jeden den v týdnu volno," říká lékařka.

Na volno by měla nárok i Liz, ale nevyužívá toho. "Jsem raději se studenty, aby věděli, že je jejich práce významná, že se podílejí na tom, aby tato nemoc nezabíjela," uvádí.

Zatímco Liz pracuje, její starší syn vykonává vojenskou službu nedaleko americké námořní základny Guantanamo. Mladší, jemuž je dvanáct let, je doma. Je v páté třídě a od doby, co byly zavřeny školy, sleduje vyučování v televizi. Dohlížejí na něj prarodiče.

Co si myslí o tom, že jeho rodiče stojí v přední linii boje s koronavirem? "Je zvyklý. Od té doby, co se narodil, vídal nás vždy oba ponořené do práce, ať už šlo o dengue nebo choleru," říká Liz. V letech 2003 až 2006 jeho otec dokonce působil ve Venezuele.

Liz se zaměřuje především na pacienty s cukrovkou a některé přijímá ve své ordinaci. Většina jí však volá z domova, neboť vědí, že jsou vůči viru zranitelní.

Liz také dál dává hodiny. "Je velmi důležité vychovávat naše zdravotníky," zdůrazňuje.

Lékařka přiznává, že je trochu zavalena prací. "Ale necítím se unavená, protože vím, že dělám svou povinnost, něco užitečného. Únava přijde možná potom, až adrenalin poklesne," říká.

Tře si ruce, které jí bolí po očkování v rámci klinického testování lékařů s cílem podpořit jejich imunitu. Přiznává, že je trochu stresovaná.

"Když dodržuji všechna bezpečnostní opatření, není důvod, proč bych se měla nakazit, není důvod mít strach a přenášet ho na rodinu a pacienty," zdůrazňuje.

Večer pak pociťuje uspokojení, když slyší sousedy tleskat. "Je to velmi dojemné a není to potlesk jen pro zdravotníky, ale pro všechny, kdo denně pracují ve veřejné dopravě, v obchodě. Je to potlesk pro život," dodává.