S vaničkou se vylévá i dítě, tvrdí historik o ničení soch a památníků

Poškytávající historie

Rána, kterou tehdy vyvolal pád bronzového sloupu, s sebou nese značnou ozvěnu kontroverze ohledně soch, a to nejen ve Francii, ale také ve Spojených státech, uvádí historik. Poukazuje, že v roce 1871 rebelující Pařížané vytvořili Komunu - na kterou lze pohlížet jako na předchůdce autonomních zón v dnešních Spojených státech -, bránili město před obléhajícími německými i francouzskými vojsky a v revoluční horečce umělec Gustave Courbet prohlásil, že Napoleonova socha "postrádá veškerou uměleckou hodnotu", ale "živí ideje války a imperiální dobyvačnosti".

Krátce poté dav Pařížanů v čele s Courbetem sochu za aplausu strhl, konstatuje odborník. Podotýká, že o pár týdnů později, po porážce Komuny, byla stará socha nahrazena replikou a účet byl poslán do exilu se uchýlivšímu Courbetovi.

"Zdá se, že na obou stranách Atlantiku nyní historie poškytává," pokračuje Zaretsky. Připomíná, že demonstranti ve Spojených státech ničí sochy nejen konfederačních generálů, ale též nacionalistů, jakými byli George Washington či Teddy Roosevelt, případně volají po jejich odstranění, zatímco ve Francii došlo k pokreslení sochy Jeana-Baptisty Colberta, vládního ministra ze 17. století, autora "černého zákona", který legalizoval obchod s otroky.

Na pozadí těchto událostí našel americký prezident Donald Trump vzácně společnou řeč se svým francouzským protějškem Emmanuelem Macronem, konstatuje historik. Poukazuje, že Trump hrozí desetiletým vězením těm, kteří poškozují sochy na federálních pozemcích, zatímco Macron dal najevo svůj nesouhlas s mazáním jmen z francouzské historie a deklaroval, že "republika nestrhne žádnou sochu".

Historici v obou zemích se obávají, že s vaničkou bude vylito i dítě, uvádí Zaretsky. Odkazuje na profesora Alfreda Brophyho z Alabamské univerzity, který varoval před důsledky odstraňování soch konfederačních představitelů, které pouze usnadní zapomenout, že kdysi existovali lidé ve vedoucích funkcích, kteří oslavovali Konfederaci a podporovali myšlenku bělošské nadřazenosti s ní spojenou.

Podobně francouzská historička Mona Ozoufová nedávno upozornila, že začíná památníková čistka, kterou půjde obtížně ukončit, konstatuje odborník. Pokládá otázku, jaký bude osud soch "nemorálních" hrdinů republikánské Francie, kteří byli kolonialisty či antisemity, a zda se personami non grata stanou například i Victor Hugo či Voltaire v pařížském Pantehonu.

Služba všem

"Někteří veřejní představitelé a profesionální historici při obraně historických soch možná opomíjejí význam těchto památníků," pokračuje Zaretsky. Spolu se slavným kolegou, francouzským historikem Pierrem Norou, si klade otázku, zda není možné, že čím méně paměť přichází zevnitř, tím více se projevuje navenek skrze podpěry a symboly.

To znamená, že vztyčení sochy na veřejném místě osvobozuje občany od skutečné, obtížné služby paměti, vysvětluje historik. Dodává, že umisťováním památníků kolektivně rezignujeme na práci s pamětí a přenecháváme ji sochařům a konstruktérům, a tak veřejné památníky paradoxně mohou oslabovat kolektivní paměť.

Norův přístup k památníkům měl předobraz v myšlenkách rakouského spisovatele Roberta Musila, který krátce po první světové válce napsal, že "neexistuje nic neviditelnějšího než památník", poukazuje expert. Parafrázuje Musilova slova, že není pochyb o tom, že památníky jsou stavěny, aby byly vidět a přitahovaly pozornost, ale zároveň v sobě nesou něco, co pozornost bytostně odpuzuje.

Musil myšlenku formuloval s ohledem na vzestup filmu a rádia a způsob, jakým ty vzdalovaly lidi od skutečného světa - těžko říct, co by napsal o naší době bezdrátových sluchátek a mobilů, uvádí historik. Za pozoruhodné ovšem považuje to, že generace, která se díky elektronickým médiím odcizila skutečnému světu, nás mnohdy nutí o skutečném světě tak přemýšlet.

"Památníky, které byly dlouho opomíjeny, učinili viditelnými mladí demonstranti požadující, aby se starší generace chopily těžké a, ano, potenciálně rozdělující schopnosti paměti," deklaruje Zaretsky. Tvrdí, že tím tito demonstranti poskytli všem ohromnou službu a "jejich země bude jednoho dne vděčná", jak je napsáno na slavném Panteonu.