Nagasaki a Hirošima. Opravdu bylo nutné použít atomové bomby?

Všeobecný výklad po mnoho desetiletí tvrdí, že svržením atomových bomb na Hirošimu (6. 8. 1945) a Nagasaki (9. 8. 1945) byla japonská vláda přinucena ke kapitulaci, kterou podepsala 15. srpna 1945. Jejím důvodem byl šok vyplývající z nekonvenčního použití bomb, dalším pak zjištění japonského velení, že nemá šanci vzdorovat podobnému typu zbraní. Obhájci Trumanova rozhodnutí jsou přesvědčeni, že použití atomových bomb zabránilo dalším masivním ztrátám na životech jak na straně Američanů, tak i Japonců. Nebyla tak realizována Operation Downfall, ambiciózní invaze do Japonska, která by dle propočtů stála životy jednoho milionu Američanů a na deset milionů Japonců.

Existují však doklady, že ani dvojí atomový úder nevedl japonské velení k myšlence, že by Císařská armáda měla přijmout bezpodmínečnou kapitulaci. Na počátku léta roku 1945 jeho pozice byla téměř neudržitelná, armáda utrpěla obrovské ztráty na Iwo Jima a Okinawě. Tokio a dalších více než 60 japonských měst byly pravidelně zasypávány zápalnými bombami. Počet obětí těchto útoků byl de facto srovnatelný s čísly z Hirošimy a Nagasaki. Jestliže v prvním městě, na které dopadla bomba z letounu Enola Gay, zahynulo 120 000 civilních obyvatel, ve druhém 80 000, v Tokiu zahynulo na 100 000 civilistů.

Přes kombinované útoky zápalnými bombami, které proměnily japonská města na popel, a svržení atomových bomb, vojevůdce tato situace nepřesvědčila o nutnosti se vzdát. Japonský ministr války Korečika Anami prohlásil, že „atomové bomby nebyly horší než dřívější bombardování zápalnými zbraněmi". Zástupce náčelníka štábu Japonské císařské armády Toroširo Kawabe prohlásil, že ačkoli „použití jaderných zbraní způsobilo vážný šok, Japonsko musí zůstat houževnaté a bojovat dál".

V Kawabově deníku najdeme u data 9. srpna 1945 poznámku, která mnohé vysvětluje: Sověti nakonec přijdou! Po vstupu Sovětského svazu do válečného stavu s Japonskem vedení císařské armády okamžitě vyhlásilo stanné právo a zvažovalo nahrazení civilní vlády vojenským velením. Podstatnějším nebezpečím než jaderné útoky pro ně byla účast sovětských vojsk. Dokazuje to i skutečnost, že ač byla Hirošima prakticky srovnána se zemí, japonští vojáci zaujali obranné pozice na březích Honšu, Kjúšú i Hokkaida, aby zabránily obojživelným útokům. Boj pro ně nekončil.

Důkladný rozbor, zda použití atomových bomb skutečně ovlivnilo náhled Japonců na závěr II. světové války, provedl analytik jaderných zbraní Ward Wilson. Pro periodikum The Diplomat uvedl loni příspěvek, že vnímání bombardování Hirošimy a Nagasaki postrádá punc rozsáhlé zkázy v měřítku celé země. Spojené státy v létě roku 1945 bombardovaly 68 japonských měst: pokud bychom si udělali srovnávací graf, pak počet obětí v Hirošimě není zdaleka největší. Smutné prvenství připadá Tokiu, kde bylo konvenčním bombardováním zabito nejvíc lidí. Pokud bychom porovnali velikost zničeného území, řadí se Hirošima zdevastovanou plochou až na šesté místo, v oblasti rozlohy zničeného města je až sedmnáctá... Wilson připouští, že útoky na Hirošimu a Nagasaki se od jiných forem bombardování tolik nelišily. Provedení bylo různé, ale důsledky prakticky stejné.

Od svržení bomb uběhlo sedm desítek let a je možná dobré si připomenout historický kontext týkající se rozhodnutí prezidenta Trumana dát souhlas jejich použití. Nelze dojít k jednoznačnému závěru, zda tento akt byl správný či nikoli, ostatně i po tak dlouhé době se stále vedou dlouhosáhlé a vášnivé debaty. Hrůzné skutečnosti těch, kteří přežili Hirošimu nebo Nagasaki, byly navždy vepsány do národní identity země. Pokud si tehdy někdo myslel, že použití atomových bomb omezí přítomnost jaderných zbraní, pak jsme dnes svědky pravého opaku. Eskalující napětí mezi Ruskem a USA, jejichž jaderné arzenály disponují přibližně 7000 bojových hlavic, představuje víc než jen smrtelnou hrozbu. V tomto kontextu je třeba si připomenout, že použití atomových bomb proti japonskému civilnímu obyvatelstvi na samém sklonku II. světová války vůbec nemuselo být zásadním zlomem, jak si mnozí myslí.