Plovoucí ostrov Hašima, nejděsivější místo na světě

Při hledání tohoto místa musíte brát ohled na to, že nevystačíte s jedním termínem: Hashima Island (japonsky 端島 - shima je japonský ekvivalent pro výraz „ostrov") má totiž i přezdívku Bitevní loď (Gunkanjima, japonsky 軍艦島, gunkan znamená Bitevní loď, přičemž jima je v jazykové formě rendaku totéž co shima = ostrov). Podle odborníků na vojenská plavidla silueta ostrova z moře připomíná skutečně válečnou loď, konkrétně bitevník třídy Tosa. Jedná se o jeden z 505 neobydlených ostrovů ve Východočínském moři, ležící asi 15 kilometrů od města Nagasaki a spadajícím tudíž pod tamní prefekturu.

(zdroj: YouTube.com)

Historie těžby uhlí v Japonsku je od 18. století propojena se jménem rodiny Fukahori, náležící ke klanu Nabeshima. V její bohaté historii se dostaneme až do roku 80. let 19. století, kdy po předchozích zkušenostech (a za vydatné britské pomoci, zejména po technické stránce) dostala Fukahori Family od Nabeshima Clanu povolení k otevření dalšího dolu na ostrově o rozloze 6,3 hektaru (16 akrů), nesoucím jméno Hashima. Předcházelo tomu několik ne zrovna úspěšných pokusů, až v roce 1887 se tu pravidelně začalo dobývat uhlí. Už po třech letech však zástupci rodiny Fukahori kývli na nabídku Mitsubishi Corporation – tato dravě se rozvíjející společnost od svého vzniku v roce 1873 (etablovala se tehdy v oblasti lodní dopravy) vysázela za Hashimu 100 000 jenů (což by na počátku 21. století představovalo ekvivalent 3,9 milionu $). Ostatně rok poté přešel do jejího vlastnictví i mnohem známější důl Takashima.

Vzhůru za černým zlatem

Technické možnosti Mitsubishi byly nepoměrně větší, v roce 1895 se daří úspěšně završit první část projektu dobývání uhlí z podmořského dna – otevírá se 199 metrů dlouhá svislá šachta, ke které o tři roky později přibude druhá. Nápaditě se naložilo s vytěženou struskou z dolů – byla využita při rekultivaci ostrova a zarovnání ploch určených pro provozní a ubytovací budovy. V roce 1907 byly veškeré kapacity připraveny přijmout první početnou skupinu nových pracovníků. Jednomu z místních novinářů ostrov natolik připomínal olbřímí válečné plavidlo, že ho i tak ve své reportáži nazval. Zakrátko byl termín Gunkanjima používán častěji než původní jméno ostrova.

Navzdory stísněným podmínkám vládl na Hašimě běžný život (zdroj: Reprofoto YouTube)

Stále rostoucí těžba velice kvalitního uhlí (až 150 000 tun ročně) a číslo pracovníků, atakující číslici 3000 vedlo vedení Mitsubishi k rozhodnutí hnát budovy do výšky. Poprvé se v Japonsku vystavěla budova takové velikosti z betonu – nové ubytovací prostory měly čtvercový tvar o šesti patrech a jejich konstrukce měla zaručit i bezpečné odolávání častým tajfunům, sužujícím tuto oblast. O dva roky později pak vyrostl ještě větší komplex ve středu ostrova, s devíti patry vůbec největší v Japonsku. Ovšem interiéry byly dokonale „japonské" – každá bytová jednotka měla hlavní pokoj o rozloze 9,9 m² osazený jediným oknem plus maličkou předsíň. Jejich vzhled připomínal více celu než místo k životu., navíc veškerá sociální zařízení (toaleta, koupelna, kuchyně) byla společná pro celé patro.

Jak rostly počty horníků, ostrov zaplňovaly další a další betonové krabice, kterých nakonec vyrostly na Hashimě tři desítky. A zůstávaly i nadále výjimečnými, protože až do konce druhé světové války se v celém Japonsku podobné stavby nestavěly.

Válečný teror podobný koncentračním táborům

Během II. světové války se Hashima změnila v tábor nucených prací pro zajaté Korejce a Číňany. Byl to důsledek vládní snahy zaplnit chybějící pracovní místa po mladých Japoncích, bojujících v Tichomoří. V tomto období na Hashimě padaly těžební rekordy – v roce 1941 se odtud odvezlo 410 000 tun! Lidský život měl na ostrově malou hodnotu, podle dochovaných svědectví zde mnoho vězněných cizinců zemřelo velmi krutým způsobem: je uváděno až 1300 úmrtí zajatců z různých důvodů – od pracovních úrazů přes nemoci spojené s vysílením a podvýživou až k sebevražedným pokusům skokem do moře uniknout zajateckému peklu a doplavat k pevnině. Nemálo těchto skonů zavdalo později podnět ke spojování s různými paranormálními jevy, jejichž původ byl přisuzován nelidskému zacházení s vězni. Ještě v letech 1944-1945 tu působilo 800 novodobých otroků.

Váleční zajatci pracovali na Hašimě v nelidských podmínkách (zdroj: Reprofoto YouTube)

O poměrech v zajetí svědčí výpověď z roku 1983, podaná Korejcem Suh Jun-Woo, zajatce, který peklo Hashimy přežil. „Ostrov obklopovaly vysoké betonové zdi, kolem nic než oceán. Všude velké devítipatrové budovy. My, Korejci, jsme byli na samém kraji ostrova. V jedné místnosti nás bylo sedm, i osm, každý měl pro sebe sotva pár metrů prostoru. Budovy z vyztuženého betonu byly zvenčí ohozeny maltou, uvnitř se drolily zdi a bylo tam plno špíny. Nosili jsme šaty podobné rýžovým pytlům a hned o příjezdu jsme začali pracovat. Byli jsme pořád pod dohledem japonských strážích, hodně z nich mělo na opasku meče. Důl byl hluboko pod úrovní moře, dolů se jezdilo zdviží v úzké šachtě . Těžební místa byla tak malá, že jsme tam mohli rubat jen skrčení. Hrozil nám plyn, bortící se stropy a stěny, neexistovala žádná bezpečnostní opatření, takže jsem byl přesvědčen, že to nemohu přežít. Každý měsíc zahynulo čtyři až pět osob – jejich těla byla odvážena na ostrůvek Nakanoshima, sousedící s Hashimou."

Rozkvět "bitevní lodi" a její vrchol

Horníci se na Gunkanjimu po válce vrátili. Význam uhlí se posunul z paliva pro plavidla na hlavní surovinu pro oživení japonského průmyslu. Když došlo ke korejské válce (1950-1953), těžba „černého zlata" se dostala v žebříčku důležitosti na nejvyšší příčky. Pokračovala v takových intencích, že v roce 1959 se na ostrově tísnilo 5259 lidí, což představovalo neuvěřitelnou hustotu 835 osob na jeden hektar, což byl ovšem údaj beroucí v úvahu celý ostrov. Pokud bychom spočítali pouze obytnou plochu, zabírající 60 % rozlohy Hashimy, vyjde nám 1391 osob na hektar – je to bezesporu nejvyšší známá hustota obyvatelstva na světě. Jen pro srovnání, v té době nejlidnatější místo, shodou okolností rovněž v Japonsku, bylo tokijské předměstí Warabi s průměrem 141 osob/hektar.

Zajištění potřeb horníků bylo na velice slušné úrovni. K dispozici byla nemocnice, základní a střední škola, dětské hřiště, tělocvična, kino, bary, restaurace, kadeřnictví, 25 prodejen s různým sortimentem, věřící si mohli vybrat mezi buddhistickým chrámem nebo svatyní šintoismu – a nechyběl ani nevěstinec. Naopak na ostrově nebyl jediný dopravní prostředek, protože jak s humorem poznamenal jeden dělník, Hashima se dala přejít z jednoho konce na druhý za dobu kratší než bylo třeba k vykouření cigarety. Také deštníky byly zcela zbytečné, labyrinty chodeb a přístřešky budov umožňovaly přesuny ostrovem aniž bylo nutné vyjít pod otevřené nebe. A ještě něco tu neexistovalo – na této betonové „letadlové lodi" zcela chyběla půda či jakákoli vegetace.

Ostrov Hašima (Gunkanjima) z leteckého pohledu (zdroj: Reprofoto YouTube)

Pochopitelné rozdíly byly v ubytování – svobodní jedinci obývali původní jednopokojové komůrky, manželské páry měly byty o dvou místnostech (ale se společným sociálním zařízením), vyšší úředníci a učitelé obývali apartmány se dvěma ložnicemi, kuchyní i splachovací toaletou. Výjimkou byl pochopitelně nejvyšší šéf těžebního úseku – tomu patřila jediná dřevěná rezidence na celém ostrově, symbolicky umístěná na nejvyšší bod přírodní skály.

Na ostrov vedla linka Nomo Shosen z přístavu v Nagasaki přes Ioujima Island a Takashima Island. Ještě čtyři roky před uzavřením ostrova vyplouvalo na Hashimu 12 zpátečních lodních linek denně – cesta z pevniny zabrala i s mezizastávkami kolem 50 minut.

Jistota zaměstnání a slušné výdělky vyvažovaly stísněný život, vždyť horníci nemuseli platit za ubytování, zdarma byla poskytována elektřina a voda. Jedinou povinností byla účast na pravidelně se střídající údržbě a úklidu společných prostor. Protože se uhlí jíst nedá, byla Gunkanjima závislá na dovozu z pevniny, především co se týkalo potravin, oděvů a dalších položek, což byla v některých případech slabina celého systému. Dalším problémem bylo zajištění vody, na ostrov byla přiváděna potrubím taženým po mořském dně, které však ohrožovaly časté bouře. V roce 1957 byl proto na Hashimě vybudován vodní zásobník. Časté frontální poruchy, při nichž bouřlivé počasí inklinovalo až k tajfunům, pak u obyvatel vyvolávalo strach z úsporných opatření, v jejich průběhu nemohly na ostrov plout zásobovací lodi.

Snahou zpříjemnit „betonový život" byla výsadbová kampaň v roce 1963 – na ostrov byla dovezena zemina a na střechách byly založeny zahrady, na nichž se pěstovala zelenina a květiny. Byl to takový zvláštní kontrast: radost z nejběžnějších rostlin a plodin v době, kdy se v domácnostech o pár metrů níž staly standardem elektrické vařiče rýže, lednice a televizory.

Věčné nejsou démanty, ani uhlí

V druhé polovině 60. let začalo Japonsko preferovat těžbu ropy a uhelné doly po celé zemi houfně zanikaly. Společnost Mitsubishi už od konce 60. let zařizovala pro své pracovníky rekvalifikaci a převáděla je na jiná odvětví, nejčastěji právě do ropného průmyslu. 15. ledna 1974 si svolalo vedení Mitsubishi zbylé pracovníky na ostrově do tělocvičny a oficiálně jim oznámilo uzavření hashimského dolu. Pak už plynul proud lidí na pevninu stále častěji, protože Mitsubishi zaručovala náhradní pracovní příležitosti jen těm, co se rozhodli nejrychleji. Jak uvedly japonské noviny, poslední obyvatel Gunkanjimy vstoupil v lehkém mrholení s deštníkem nad hlavou na loď mířící do Nagasaki 20. dubna 1974. Za ním zůstalo pusto a prázdno...

Po odchodu obyvatel ostrova zůstalo na místě mnoho osobních věcí (zdroj: Reprofoto YouTube)

Společnost Mitsubishi vlastnila ostrov až do roku 2002, poté byl bezplatně převeden pod správu města Takashima. To se o tři roky později stalo součástí Nagasaki, takže i jurisdikce nad ostrovem přešla do jeho rukou. Díky tomu byl zveřejněn záměr otevřít omezené části Gunkanjimy pro veřejnost, zároveň však bylo oznámeno, že se neuvažuje o znovuzprovoznění budov, protože by to znamenalo obrovské finanční výdaje, zejména kvůli stavu chátrajících budov.

Chuť zakázaného ovoce

Na ostrov se jako první dostali novináři – bylo to 23. srpna 2005 a výsledkem jejich práce byla reportáž o stavu ostrova. Nagasaki po převzetí správy ostrova plánovalo obnovit molo, aby zde mohly přistávat lodě s turistickými výpravami. Měl být vybudován i 220 metrů dlouhý chodník jako vyhlídková stezka, protože vstup do nestabilních a zchátralých budov byl přísně zakázán. Jak se však stále častěji stává, plány jsou dobré k tomu, aby se je nedařilo naplňovat. Zástupci města na konci roku 2007 oznámili, že se nepodaří dodržet původní termín duben 2008. Když pak byly propočítány náklady, upustilo se od další plánované stezky situované 300 metrů východně a vedoucí 190 metrů na západ ostrova. Oblasti navíc vládne krajně nepříznivé počasí, takže ostrov mohl být zpřístupněn jen na 160 dní v roce. Slavnostní otevření bylo nakonec oddáleno o celý rok – na Gunkanjimu se první turisté podívali 22. dubna 2009. Po otevření pro veřejnost byly také organizovány dvě vyhlídkové poznávací plavby kolem ostrova zajišťované společnostmi Kyodo Co. (NOMO Island) a Yamaha-Kaiun (přístav Nagasaki), ta také zajišťuje přepravu turistů přímo na Hashimu. Exkurze na ostrov, za níž je vybírán poplatek 300 jenů, však provázejí přísná nařízení – návštěvníci se musí držet přesně vymezených tras, protože skála postupně zvětrává a na mnoha místech ji kryjí kovové sítě; dále je přísně zakázáno odnášet cokoli z ostrova. Navíc přes všechna bezpečnostní opatření musí každý, kdo vstoupí na povrch Hashimy, podepsat vládní revers, že v případě jakékoli újmy na zdraví nebude vymáhat náhradu škody či podávat jakékoli žaloby.

Ke koloritu asijských oblastí patří také velké množství dobových zvěstí, mezi nimi i ta, že kdo na ostrov vejde, buď nepřežije, nebo bude proklet. Hashimu prý takto chrání před vetřelci duchové utýraných zajatých Korejců, kteří na nevítané návštěvníky sesílají zlo a brání jejich památku před zneuctějím.V roce, kdy byl ostrov znovu otevřen, si jej mohli diváci prohlédnout v pořadu History Channel Life After People v epizodě The Bodies Left Behind – šlo o ukázku destrukce betonových budov pětatřicet let po jejich opuštění. O dva roky později „účinkoval" v pořadu Forgotten planet, kde se diskutovalo o jeho aktuálním stavu, historii a častém neoprávněném fotografování takzvanými „městskými průzkumníky". V roce 2009 mexičtí fotografové Guillaume Corpart Miller a Jan Smith s venezuelským kolegou Ragnarem Chacinem prezentovali snímky z ostrova na mexické výstavě Pop. Density 5000 / km2. Jejím smyslem bylo ukázat vzestupy a pády měst po celém světě. Japonský kulturní institut v Mexiku využil snímky Mullera a Smitha na výstavě Fantasmas de Gunkanjima, pořádané diplomatkou Danielou Rubio jako součást oslav 200 výročí diplomatických styků mezi Mexikem a Japonskem.Společnost Sony vyslala k ostrovu minivrtulník, řízený RC soupravou. Model obletěl ostrov a velké množství staveb. Video bylo umístěno v dubnu 2013 na YouTube. Ve stejném roce vyslal na ostrov své pracovníky Google, aby zařízením Street View zachytil 360 stupňový panoramatický záběr ostrova, aby umožnilo lidem virtuální putování po Hashimě. Google využil také technologie Business Photo k nahlédnutí do opuštěných budov, kde byly k vidění staré černobílé televizory a lahve od sodovky.

Přes přísná omezení ztékají Hašimu "lovci" měst duchů (zdroj: Reprofoto YouTube)

Do třetice – červen 2013 a německé vydavatelství Steidl uvádí na trh publikaci Gunkanjima, do níž přispěli fotografiemi Francouzi Yves Marchand a Romain Meffre. Exkluzivně byly do knihy zařazeny i dobové snímky Chyuki Ita, který na ostrově pracoval a bydlel.

Nezisková organizace The Way To World Heritage Gunkanjima (zastoupená Doutoku Sakamotem) navrhla, aby byl ostrov zařazen do programu organizace UNESCO jako odkaz moderního průmyslového světového dědictví Kyushu a Yamaguchi. Připravili nominační dopis pro japonskou vládu stvrzující hodnoty majetku a terénní průzkum. O návrhu předloženém agentuře pro kulturní záležitosti rozhodovali zástupci šesti krajů a 11 měst, byl mezi nimi i Yuichiro Ito (guvernér prefektury Kagoshima) a Genjiro Kaneko (guvernér prefektury Nagasaki). V srpnu 2006 se ministerstvo hospodářství, obchodu a průmyslo rozhodlo návrh podpořit. V odůvodnění zazněl argument, že je tím sledována podpora éry průmyslového dědictví a cestovního ruchu v regionech Kjúšú a Yamaguchi. Agentura pro kulturní záležitosti zařadila ostrov jako součást „moderního průmyslového dědictví v Kjúšú a Yamaguchi" na předběžný seznam s odůvodněním, že se jedná o majetek s mimořádnou univerzální hodnotou, důkaz intenzivního zavádění západních technologií sloužících jako hnací síla pro japonskou industrializaci a modernizačních procesů během krátké doby. Tento návrh ovšem odmítají zástupci Jižní Koreje: důvodem bylo nucené nasazení korejských a čínských dělníků, většinou zajatců během II. světové války.

Záběr z bondovky Skyfall (zdroj: Metro-Goldwyn-Mayer)

Filmařům a umělcům se tu sem tam zadaří

V bondovce Skyfall (2012) se stal ostrov inspirací pro ztvárnění základny hlavního záporného hrdiny Raoula Silvy (Javier Bardem). Ve filmu se však objevily pouze záběry ostrova z moře a bez herců, filmový štáb na jeho povrchu žádné scény nerealizoval, maximálně v tomto směru využit studiového prostředí. Zaznamenaný materiál filmový štáb zkombinoval s technologií CGI ve studiích Pinewood (Velká Británie). Už mnohem dříve, v roce 1949, uvedla společnost Shochiku Co. Ltd. film, pod nímž byl podepsán japonský režisér Midori Naki Shima. Jeho jméno The Greenless Island (Ostrov bez zeleně, 緑なき島) plně korespondovalo s realitami Hashimy, kde byl snímek natáčen. V době otevření ostrova se sem vydala japonská rocková sestava B'z a natočila tu videoklip ke své skladbě My Lonely Town (ニューシングル), vydané na maxisinglu 14. 10. 2009 – fotografie pořízené na místě pak byly na obalu jejich CD. V roce 2013 byl uveden do kin horror Project Hashima nebo též Project H (japonsky 端岛计划, thajsky ฮาชิมะ โปรเจกต์) zachycující příběh pěti studentů, kteří se vydají na ostrov s cílem natočit tu film. Jejich prvotní nadšení je brzy vystřídáno znepokojivým pocitem, že se kolem nich děje něco nenormálního.

Ostrov vypadá jako nějaké místo z apokalyptické budoucnosti a dokonce jsou záběry ostrova používány do dokumentárních filmů o tom, jak budou vypadat místa na naší planetě po světové katastrofě. CNN označila Hashimu jako vůbec nejděsivější místo na světě.