Severokorejští emigranti teskní po své zemi. Nejvíc jim chybí jídlo, pro Jihokorejce jsou "balíci"

Zpravodajský server CBS News přišel s reportáží z hlavního města Jižní Koreje Soulu. V ní popisuje nevýraznou, ne nijak velkou hospůdku, natřenou na zeleno. Ale strávníci napříč Jižní Koreou si ji oblíbili. Nejvíce je lákají chutné bramboráčky, jelítka ale také smažené pokrmy, o kterých snili v době, kdy žili tam, kde každý, koho znali, strádal. Hlavně tam však chodí za vzpomínkami po domovině, které určité pokrmy vzbuzují. Většinu strávníků tvoří severokorejští uprchlíci. 

"Tohle jsou chutě země, odkud pocházím," sdělila pro CBS majitelka restaurace, uprchlice Choi ze Severní Koreje. "Jídlo tady chutná stejně jako v Severní Koreji," dodává. 

V Jižní Koreji momentálně žije více než 30 tisíc Severokorejců. Ti ve své zemi trpěli chudobou, hladem a neustálým tlakem ze strany autoritářského režimu. Ale i pro ně je nynější život v Jižní Koreji obtížný. Narážejí totiž na pohrdání a přehlížení ze strany svých sousedů. Jde totiž často o lidi s velmi nízkým vzděláním, za což může školský systém v KLDR. Jižní Korea je naopak jeden z asijských ekonomických tygrů, jde o velmi vyspělou a vysoce vzdělanou společnost. Severokorejci je často označují za "balíky" ("Chon-nom"). 

Tyto posměšky v kombinaci s vlastním rozčarováním může Severokorejce utvrdit v jejich nižším postavení a může v nich vzbuzovat odpor vůči Jižní Koreji. Vzbudí to v nich vzpomínky a sentiment po vlastním národě. 

"Naše životy jsou zde na jihu často velmi těžké," říká jedna z uprchlic. "Ale když jsem objevila tuto restauraci, učinilo mě to spokojenější," řekla pro server. Nepřála si být jmenována, i dnes se totiž upchlíci obávají následných represí vůči jejich rodinám na Severu.

Majitelka restaurace v podstatě uprostřed Soulu vytvořila maličký ostrůvek Severní Koreje. Podnik optimisticky pojmenovala jako "Howol-ilga", což lze překládat jako místo, kde se shromažďují různí lidé z různých domovin. "Můj podnik je pro lidi velmi pohodlný," říká Choi. "Když sem přijdou a zjistí, že menu je zde tak podobné tomu, co znají ze své domoviny, vědí, že se mohou uvolnit," dodává. 

Sama moc uvolněně nepůsobí, má pouze dva zaměstnance a otevírá každý den i přes víkendy. Nepamatuje si den, kdy měla volno. Choi vyrostla v malém městečku blízko řeky Amnok poblíž hranice mezi Severní Koreu a Čínou. Vařit ji naučil otec, který se živil jako vojenský kuchař. Jelikož její příbuzní pašovali některé zboží z Číny, Choi se naučila i tradiční čínskou kuchyni. 

Její rodina tak tak přežila vlny hladomoru v Severní Koreji v polovině devadesátých let, která zabila na půl milionu obyvatel. Choi opustila KLDR v roce 2012 ve snaze najít lepši život pro sebe a svého malého syna, restauraci otevřela v roce 2015.

"Všichni mí zákazníci říkají, jak jsem dobrá. Říkají mi: "Když jím v nějaké restauraci, nechutná to jako něco, na co jsem zvyklý na Sever. Ale když vaříš ty, je to úplně o něčem jiném"", chlubí se Choi. Vysvětluje, že v každé zemi jsou různé chutě. 

V Severní Koreji už tři diktátoři slibovali ukončení hladu. V šedesátých letech režim hlásal hesla, že "socialismus je rýže!" a padaly sliby o masových polévkách každý den. Namísto toho šel vývoj země opačným směrem a vyústil ve výše zmíněné vlně hladomoru. 

Zatímco však éra masového hladomoru skončila, podvýživa zůstává hlavním problémem země. Zejména u malých dětí a těhotných žen. Ve společnosti převládá názor, že pouze bohatí jedí rýži každý den. 

Jedním z nejoblíbenějších jídel Severokorejců v Soulu je "injogogbap" - pouliční jídlo, které vymysleli v dobách hladu. Původně šlo o zbytky smaženého tofu, které se dalo do jakýchsi hot dogových trubiček, které se naplnily rýží. Jde o relativně chutné a výživné jídlo. V dobách největšího hladu byla vůně tohoto pokrmu něčím zcela odzbrojujícím.