Jeli na výlet do KLDR. Jak se jim tam líbilo?

Deník New York Times běžkyni vyzpovídal. Rebecca Highová tam jela do hlavního města na maraton. "Zaslechla  jsem o maratonu v Pchjongjangu a řekla si, že to bude dobrý způsob, jak se do země dostat, ale také mě k tomu vedla výzva něco pro sebe udělat," říká běžkyně. 

"Severní Korea byla esteticky ještě víc surrealistická, než jsem čekala: velmi málo aut na silnici, všude ručně vyrobené plakáty s propagandou, lidé na kolenou vlastníma rukama čistili obrovské znečištěné plochy, socialistická strana učinila z občanů uniformované jedince, kteří plní obří stadiony při povinných sportovních akcích," vyjmenovává své poznatky. 

Na otázku, zda by lidé ze zahraniční měli navštívit zemi, jakou je Severní Korea, odpovídá pozitivně. "Myslím, že pootevřená hranice pro turisty je jednou z nejlepších forem měkké diplomacie,"míní. 

Minulý měsíc se do Severní Koreje vydal také americký pilot Mark Robinson se svou manželkou. "Můj táta navštívil 69 zemí a znám spoustu přátel, kteří v Severní Koreji byli. Chtěl jsem udělat něco neobvyklého, tak jsem si zarezervoval let přes Peking. Chtěl jsem to vidět na vlastní oči, nevíme totiž, co se tam bude odehrávat politicky," uvedl. 

"Když jsme šli do demilitarizovaného pásma, voják byl velmi přátelský. Došlo i na politický hovor, voják řekl, že si přeje, aby oba národy spolu dokázaly mluvit," říká. Sám se svezl ve vrtulníku nad hlavním městem, což prý bylo "úžasné". 

Historička Kelly Whitmer navštívila totalitní zemi letos v dubnu se svou rodinou. Doprovázela tam mimo jiné svou nevlastní matku, která se chtěla účastnit maratonu. "Jsem ráda, že jsem jela. Bylo to jako vejít do úplně jiného světa. Šlo o zážitek, který mění způsob, jak se díváte na svůj vlastní život. (...) Viděla jsem stanice metra, které byly zdobené působivými a barevnými mozaikami, davy lidí přicházely a odcházely. Nikdy nezapomenu "ranní hudbu", která se v Pchjongjangu hraje každý den po rozednění. Stále slyším tu melodii v mé hlavě," sdělila pro deník. 

Zemi v červnu navštívil také Kanaďan Joseph Vo, který tam zavítal při svých cestách po Asii. "V posledních letech se velmi zajímám o režim a lidi, kteří z něho utíkají. (...) Často slýcháme zprávy o režimu, jejímu vůdci a jeho podivnému dovádění. Myslím, že se v tom většina lidí zcela ztrácí," myslí si Vo. 

"Na cestě autobusem z letiště do centra Pchjongjangu jsme viděli ženy, které tahaly vědra s vodou a zalévaly městskou zeleň. Zeptal jsem se na ně jedné korejské průvodkyně. Řekla mi, že to byly občanky města a že trávník zalévaly kvůli nedostatku deště. Děti v uniformách se k tomu každý den připojí. Bylo to zvláštní, protože lidi to tam nedělají, když mají čas. Ale dělají to každý den ve stejný čas, celé město ze zapojí, působí to nuceně," vysvětluje. 

Cestovatel zároveň varuje, že výlet do takové země nemusí být vhodný pro všechny. Myslel si to před cestou a myslí si to i po ní. Zejména v době nynějšího napětí. Na druhou stranu uvedl, že za celý pobyt se nikdy necítil vyloženě v nebezpečí.