KLDR kopíruje Čínu, Kim už se vidí na zasedání OSN, míní analytici

Server The New York Times zkoumá skutečné motivace severokorejského jaderného programu. Podle autorů textu jsou obecně přijímané dva základní důvody. Jaderný arzenál zaprvé řeší problém zaostalé armády, a za druhé ekonomické slabosti. Zbraněmi tak zastrašují Spojené státy od možnosti jakéhokoliv zásahu. 

Podle autorů je tomu ale ve skutečnosti přesně naopak. Oba problémy totiž jaderné zbraně nejen, že neřeší, ale dokonce je zhoršují. Vyvolávají totiž další ekonomické sankce a zvyšují i riziko dalšího válečného konfliktu.

Autoři zmiňují, že dříve převládlo přesvědčení, že Severní Korea jedná iracionálně a je v podstatě v zajetí své vlastní ideologie. Ale prakticky každý odborník nyní tato vysvětlení odmítá, a říká, že Severní Korea si jimi uchovává své přežití a že jedná s chladnou racionalitou. S každým dalším útokem navíc režim zdůrazňuje čím dál větší ambice. Ideálně by KLDR chtěla svými raketami dokázat zasáhnout jakékoliv místo na území USA. 

"Lidé se stále ptají, co chtějí, proč stále provádějí testy střel? Ale oni nám to říkají zcela jasně," říká Joshua Pollack, editor z The Nonproliferation Review. Zemi jde o jediné. Chce, aby ji svět uznal jako plnohodnotnou jadernou mocnost a aby toto uznání stálo na podmínkách, na kterých se dohodne společně s USA a Jižní Koreou. KLDR chce dosáhnout důležitého postavení, které by pak využila právě k vyjednávání s USA. Ty by ideálně měly snížit nebo zrušit ekonomické sankce a především stáhnout své jednotky z Jižní Koreje. 

Kim Čong-un by pak byl mezinárodně uznaným politikem, jezdil by na návštěvy do cizích metropolí a usedl by v Organizaci spojených národů (OSN). Podle expertů je ale spíše nepravděpodobné, že by KLDR v brzké době takového postavení dosáhla. Země se i přesto pomalu posouvá k možnosti, že by mohla být zdráhavě globálně přijata.

Klíčové k pochopení toho, jak se KLDR chová, může být strategie, kterou uplatňovala jiná asijská jaderná mocnost - Čína. Mao Ce Tung tuto cestu započal. Čína byla v polovině minulého století malým a izolovaným státečkem, který byl ohrožován Spojenými státy. Během šedesátých let se z tohoto státečku vyklubala jaderná mocnost a v průběhu  sedmdesátých let byla přijata členem mezinárodního společenství. 

Drobný rozdíl zde přeci jen je. Čína totiž v sedmdesátých letech aktivně vystupovala proti úhlavnímu nepříteli Spojených států, tedy proti Sovětskému svazu. Navíc jí hrála do karet její velikost. Ostatní národy jednoduše nemohli takto rozlehlý a mocný stát ignorovat. To Severní Koreji chybí. 

"Můžete vidět na jejich jazyku a jejich přístupu, že to vše modelují na bázi vztahů Čína a USA," říká Pollack. Režim KLDR pravidelně oslovuje Spojené státy, aby docházelo k výměně velvyslanců mezi oběma zeměmi, dokonce se mluví i o "sportovní diplomacii". To vše připomíná postupně sbližování Číny a USA, tzv. "Ping-pongovou diplomacii". I když si prý dnes lze těžko představit, jak si Donald Trump třese rukou s Kim Čong-unem v Pchjogjangu, podobně nemožná se tato představa jevila v šedesátých letech v případě USA a Číny. 

Podobně prý Severní Korea přistupuje o otázce Jižní Koreje. Čína a Taiwan jsou asi podobně přátelské, jako Severní a Jižní Korea. Spojené státy považovaly do konce 70. let Taiwan za jednoho z hlavních spojenců v oblasti, měly tam i své jednotky. Ve chvíli, kdy však Američané navázali normální vztahy s Čínou v roce 1979, spojenectví s Taiwanem bylo ta tam.