Extrémní formy válčení: Čtyři sebevražedné zbraně z 2. světové války

1) Letoun Óka

Spíše, než letadlo byl stroj řízenou sebevražednou bombou s raketovým motorem. Japonské velení po analýzách prvních úderů kamikaze zjistilo, které probíhaly od října 1944, že normální typy letadel se na sebevražedné útoky příliš nehodí. Stroje se stávaly obětmi protiletecké obrany nepřítele ještě, než dosáhly cíle. Navíc nenesli ani dost výbušnin, aby mohla být nepřátelská loď potopena. To měla změnit Jokosuka MXY-7 Óka (Třešňový květ). První prototyp vzlétl v prosinci 1944 a brzy začala masová výroba, která do konce války přes 750 strojů. Óka měla jednoduchou konstrukci. K bojové hlavici o váze 1200 kilogramů byla přimontována dřevěná křídla, pilotní kabina a tři raketové motory na tuhé palivo. Dolet stroje byl omezen na pouhých 36 kilometrů a k místu odpalu jej měl dopravit bombardér Micubiši G4M „Betty“.

Sebevražedná bomba měla být vypuštěna ve vzdálenosti 16-32 kilometrů od cíle ve výšce 8100 metrů. Po zažehnutí raket měl stroj dosáhnout rychlosti 930-960 kilometrů v hodině a v ní, co nejblíž čáře ponoru, narazit do nepřátelské lodě. Na papíře vše vypadalo dobře. Hlavním problémem se ukázala přeprava. G4M měl své nejlepší časy za sebou, navíc pro snížení váhy strojům Japonci nedali pancéřování nádrží. Od Američanů dostali přezdívku Létající zapalovač. Než se pomalé bombardéry s Ókami přiblížily k americkým lodím byly sestřeleny. I přesto se Ókam podařilo potopit nebo neopravitelně poškodit tři americké lodě a další čtyři těžce poškodit.

2) Útočné čluny Šinjó a Maru-ni

Během války panovala mezi armádou a námořnictvem velká rivalita. Armáda tak měla vlastní malé námořní jednotky a mnohokrát vedly obě složky simultánní vývoj podobných zbraní. To byl i případ sebevražedných člunů Šinjó (Mořské zemětřesení) a Maru-ni. Šinjó japonského námořnictva měl ve vysoké rychlosti 30 uzlů narazit do boku nepřátelské lodi a odpálit 600 kilogramovou nálož. Armáda s Maru-ni nepočítala se smrtí posádky. Stroje se měly k lodi nepřítele rychle přiblížit a svrhnout pod kýl 120 kilogramů vážící hlubinné nálože.

Vzhledem k síle exploze náloží a nepřátelské palbě by se však nepochybně jednalo o sebevražednou misi. Bylo vyrobeno 6200 člunů Šinjó a 3000 Maru-ni. 400 lodí Šinjó bylo převeleno na Okinawu a Formosu (Tchaj-wan) a několik stovek Maru-ni operovalo na Filipínách. Zbytek byl připraven na obranu Japonska. Výsledky nebyly vzhledem k vynaloženým prostředkům a úsilí valné. Celkem se podařilo potopit šest malých vyloďovacích člunů a poškodit čtaři velké lodě. Schopnosti člunů byly omezeny nejen tím, že Američané ovládali vzdušný prostor, ale i špatnou kvalitou lodí, které byly vyráběny ve vysokém tempu z nekvalitních materiálů, a byly navíc vybaveny místo lodních motorů motory z auta, které byly na moři nespolehlivé. Japonci se ani neodvažovali použít malé nespolehlivé čluny na širém moři.    

3) Řízené torpédo Kaiten

Japonsko mělo dlouhou zkušenost s vývojem miniponorek. Poprvé je použili proti Pearl Harboru v roce 1941. Nebylo proti divu, že se v roce 1944 rozhodli upravit torpéda na sebevražednou zbraň.  Vývoj Kaitenu, jak bylo torpédo pokřtěno, začal už v únoru 1944. Zbraně mohly nést nejen ponorky a hladinové lodě, ale mohly být vystřeleny i pozemních základen. Téměř 8,3 tuny vážící a 14,75 metrů měřící Kaiten nesl 1,5 tunovou bojovou hlavici. Při rychlosti 12 uzlů (22 kilometrů) byl akční rádius 42 námořních mil (78 kilometrů). Při zahlédnutí cíle měl námořník zrychlit na maximum 30 uzlů (56 kilometrů) a poslat nepřítele ke dnu.

Kaiten mělo malou velitelskou věžičku a nemohlo být vystřeleno z torpédometu. Ponorky je tedy nesly na palubě a posádky do nich nastupovaly zespodu. Celkém bylo vyrobeno 300 Kaitenů a jejich výsledky byly rozporuplné. Spojené státy ztratili po jejích útocích tři lodě, na kterých zahynulo celkem 179 námořníků. Japonci však při pokusu o jejich nasazení přišli o devět ponorek s 846 námořníky na palubě. Během výcviku a nasazení zahynulo dalších 106 pilotů Kaitenu.

4) Pilotovaná puma Fieseler Fi 103 Reichenberg

Nacistické Německo začalo uvažovat o využití pilotem řízených pum již na konci roku 1943. Stroje měly pomoci zastavit spojeneckou invazi do Evropy. Hlavním prosazovatelem celého nápadu byl velitel speciálních jednotek Waffen SS Hauptsturmführer Otto Skorzeny a pilotka a fanatická nacistka Hanna Reitschová. Proti projektu bylo velení Luftwaffe a překvapivě Adolf Hitler. Ten nevěřil, že stroje budou mít velký dopad na vedení války. Situace se však zhoršovala a v polovině roku 1944 Hitler projekt povolil. První testovací kluzák vzlétl v září 1944.

Pilotovaná puma Reichenberg (Liberec) byla upravenou verzí bezpilotní létající střely V1, ze které byla odstraněna nádrž na kyslík, který sloužil k bezosádkovému ovládání letu střely. Místo ní byl kokpit a sedačka z překližky. Stroj měl startovat z bombardéru Heinkel He 111 H. Palivo vystačilo na půl hodiny letu při rychlosti 640 kilometrů. Dolet byl tedy nějakých 300 kilometrů. Pilot pak měl zaměřit cíl, přejít do střemhlavého letu a ze stroje vyskočit. To však v této rychlosti bylo téměř nemožné. O destrukci cíle se měla postarat bojová hlavice o váze 860 kilogramů. Skorzeny ve speciální letecké jednotce „Leonidas Staffel“ shromáždil 30 dobrovolníků z Waffen SS a 60 mužů z Luftwaffe. Projekt však šel brzy k ledu. Oficiálně kvůli nedostatku benzínu. Neoficiálně kvůli odporu Hitlera a velení Luftwaffe. Celkem bylo vyrobeno 175 strojů Reichenberg. Ty padly po kapitulaci Německa do rukou Američanů.