Satanova bašta? Antropolog vysvětlil, proč zemřel americký misionář

Nenávist je strategie přežití

Sentinelci odmítají kontakt s vnějším světem, svou vůli dávají najevo pomocí šípů, přičemž 17. listopadu takto usmrtili Chaua poté, co se k nim přiblížil s dárky a biblí v ruce, připomíná expert. Dodává, že možná nebude možné získat misionářovo tělo v obavě ze zavlečení nemocí na ostrov.

Celé Andamany bývaly považovány za "Satanovu baštu", domov agresivní rasy, kterou cestovatel Marco Polo zesměšňoval jako "modloslužebníky", "divou zvěř" s "psími hlavami, zuby a očima" a "nejkrutější pokolení", které sní každého, koho chytí, poukazuje Saini. Vysvětluje, že souostroví zůstávalo neznámou zemí až do britské kolonizace v 18. století, kdy "civilizovaná rasa" přišla do blízkého kontaktu s "divochy" - Velkými Andamanci, Ongii, Džaravy, Santinelci a kmenem Džangil, který vymřel ve 20. letech 20. století.

Uvedené kmeny jsou neúprosně nepřátelské vůči cizincům, ale obvinění z kanibalismu jsou nepodložená a odrážejí pouze nepochopení rituálů některých domorodců, například rozřezávání a pálení mrtvých, které má zabránit návratu jejich zlých duchů, nastiňuje antropolog. Konstatuje, že jejich nenávist k cizincům, která byla považována za vrozenou divokost, je pouze strategií přežití.

"V minulosti Andamany navštěvovali Malajsijci, Barmánci a Číňané na otrokářských výpravách," vysvětluje odborník. Poukazuje, že zajatí domorodci bývali prodáváni jako otroci na Cejlonu, v Indočíně a Malajském poloostrově, tudíž nenávist vůči cizincům je přirozeným důsledkem, navíc britská kolonizace v tomto směru příliš nezměnila, jelikož zakládání trestaneckých kolonií na Andamanech vedlo k odlesňování, jemuž se tamní kmeny zuřivě bránily.   

Kmeny měl zkrotit mix represivních a přátelských opatření, uvádí Saini. Nastiňuje, že na počátku 19. století obývalo deset skupin Velkých Andamanců rozsáhlé území a na jaře 1859 podnikli tři velké výpady vůči Britům, přičemž ta poslední, známá jako bitva u Aberdeenu, zpečetila jejich osud. Kmenoví válečníci tehdy čelili připraveným britským vojákům, které varoval Dudhnath Tewari, uprchlý vězeň, kterého o rok dříve Andamanci přijali do své komunity, vysvětluje vědec. Dodává, že domorodci utrpěli masivní ztráty, což znamenalo konce jejich organizovaného odporu.

Kolonizace, zneužívání, vyhubení

Od 60. let 19. století tak byli Andamanci shromážděni v "Andamanském domově", kde jim byly velkoryse poskytovány potraviny, léky i drogy a jejich děti končily v sirotčincích, konstatuje antropolog. Dodává, že několik následných epidemií syfilidy, oftamie, spalniček, příušnic, chřipky a kapavky zmenšilo do roku 1931 jejich populaci z 3,5 tisíc na pouhých 90 osob.

Nejenže trestné i přátelské výpravy na souostroví šířily cizí nemoci, Britové navíc mnoho Andamanců pochytali, aby je vycvičili na prostředníky, ale většina z nich zemřela, uprchla či podlehla nákazám, vysvětluje odborník. Doplňuje, že brzy byli podrobeni také Ongiové.

V odporu pokračovali Džaravové, a tak v druhém a třetím desetiletí minulého století bylo posláno několik výprav s cílem vyhladit je, v džungli s nimi běžně bojovali barmští lovci lidí a během druhé světové války zase domorodé oblasti bezohledně bombardovali Japonci, konstatuje antropolog. Připomíná, že od roku 1947, kdy Indie získala nezávislost, do roku 1999 bylo zaznamenáno 268 střetů s tímto kmenem. "Muži by měli být ozbrojeni brokovnicemi...slzný plyn je zásadní, jelikož dočasné oslepení (Džaravů) našim mužům pomůže. Skrytá policie se na ně může vrhnout hned, jak přistanou její čluny," cituje vědec policejní zprávu z roku 1948.    

V 50.-70. letech se na souostroví usadily tisíce Indů a uprchlíků, kteří přinesli nemoci, vůči kterým neměli domorodci imunitu, a tak umírali, zdůrazňuje Saini. Konstatuje, že do roku 1961 se populace Andamanců zmenšila na pouhých 19 lidí, přičemž spolu s Ongii přišli o svůj tradiční domov a byli přesídleni do stálých osad.

Od konce 90. let jsou Džaravové přátelští, což je umožňuje zkoumat, ale zároveň jsou pravidelně hlášeny případy "lidského safari", sexuálního obtěžování, podávání drog a využívání jejich přírodních zdrojů, zmiňuje expert. Dodává, že populace na Andamanech a Nikobarech za posledních 70 let vzrostla více než třináctinásobně, avšak počty tamních domorodců prudce klesly na dnešních 674 jedinců, jsou na pokraji vymření a spadají do kategorie mimořádně ohrožených kmenových skupin.   

"Historie vnějších styků s domorodými lidmi na Andamanech má jasný vzorec - kolonizace, zneužívání a nakonec vyhubení," píše Saini. Zdůrazňuje, že pokud se chceme poučit z historie, pak musíme Sentinelce na Severním Sentinelu nechat na pokoji.