Morbidní trend: Lidé se připravují na smrt a hledají "kamarády do záhrobí"

"Když můj manžel viděl, kolik peněz vydal jeho starší bratr na rodinnou hrobku, rozhodl se, že to nepotřebujeme a že nechceme takovou obrovskou finanční zátěž pak předat svým dětem," říká stará dáma na hřbitově Sugamo na severovýchodě Tokia.

Podle šintoismu a buddhismu mají nové generace povinnost pečovat o své zesnulé předky. Tělesné ostatky se pálí a popel se uchovává v hrobkách, jejichž výstavba i údržba jsou velmi nákladné. V každé hrobce je v každé generaci pochován vždy nejstarší syn s rodinou. Dcery jsou pohřbívány s jejich manžely, mladší bratři si musejí postavit vlastní hrobku.

Kumiko se nesklání se sepjatýma rukama před vlastní stélou, nýbrž před lesklou šedou zdí z mramoru, v níž jsou vyryty tisíce jmen. Je to kolektivní hrobka, kde od roku 2008 odpočívá její manžel se třemi tisícovkami "sousedů". Je tu místo pro celkem 6000 mrtvých a už jsou zde i znaky jejího jména, zatím však jen v červené barvě. Vyryty zde budou černě, až Kumiko zemře.

"Stává se mi, že sem někdy nemohu delší dobu přijít. Trochu si to vyčítám, ale vždy, když sem pak přijdu, uklidním se, protože je zde tolik květin. Je to tu moc pěkné," říká Kumiko.

Občas se schází se skupinou lidí, kteří se rozhodli sdílet posmrtný osud společně a na předem rezervovaném místě. Před odchodem na věčnost se tito lidé chtějí poznat, aby pak lépe mohli sdílet společný hrob. Setkávají se proto v klubu nazvaném Mojainokai, který pořádá výlety na venkov nebo společné večery s četbou.

Myšlenka Mojainokai je stará asi čtvrt století a jejím autorem je jeden buddhistický kazatel. Cílem je spojit lidi, kteří mají obavy ohledně svého pohřbu, protože nemají děti ani rodinu.

Turistický průvodce Sjohei Maekawa, který se specializoval na výlety po místech posledního odpočinku, kromě toho potvrzuje, že některé dámy nejsou nijak nadšeny myšlenkou, že by měly sdílet společný hrob s "drahým" manželem. "Nikomu to neříkejte, ale já nechci být pohřbena společně s manželem!" Taková slova slýchá Sjohei často od klientek, které opravdu chtějí zvláštní hrob.

"Nemusí to být jen proto, že měly nebo mají špatné vztahy s manželem, ale i proto, že chtějí mít konečně něco samy pro sebe," myslí si socioložka z jedné japonské univerzity Harujo Inueová.

Šintó, jediné náboženství, které vzniklo na japonské půdě, představuje rozsáhlý komplex náboženských představ, praktik a institucí, které se vynořily na počátku japonských dějin. Nepatří k tzv. velkým náboženstvím světa, jako křesťanství, islám nebo buddhismus, nemá žádná posvátná písma, ani žádný přesně vymezený systém příkazů a morálních pravidel, která by věřící měli dodržovat. Je to poměrně volná směs uctívání nejrůznějších přírodních božstev a víry v mytologické prapředky japonského národa.

U kořenů šintoismu stojí uctívání kami. Toto slovo, které se píše stejně jako výraz "horní" nebo "nahoře", se do cizích jazyků překládá obvykle jako bůh nebo božstvo, ale tento překlad není zcela správný. V původním smyslu není kami přisuzována žádná konkrétní podoba nebo dokonce přímá personifikace. V souladu s významem znaku se kami bralo jako jakási vyšší nadpřirozená duchovní síla.

Dnes je po celém Japonsku rozeseto několik miliónů šintoistických svatyň. Od věřících se nevyžaduje plnění žádných povinností, záleží jen na nich samotných, kdy a jak často se chtějí zúčastňovat různých obřadů ve svatyních. Hlavní součástí šintoistické bohoslužby je vzdání holdu kami, jemuž je svatyně zasvěcena, oběť a modlitba, k níž patří několikeré tlesknutí rukama.

Šintoismus lze definovat jako japonskou formu raného stupně náboženství, založeného na animismu a polyteismu, jehož analogie nacházíme i v jiných částech světa. Co šintoismu dodává na zajímavosti, je skutečnost, že nebyl vytlačen nebo pohlcen žádným jiným z náboženskofilozofických systémů, které do Japonska později přišly. Přetrval ve své původní nevyvinuté formě bez kánonu a dogmat, bez morálních příkazů a zákazů a k nim se vážícího učení o spáse či zavržení, bez složité liturgie, informuje japonsko.info.