Muslimská vězenkyně poskytla unikátní svědectví. Popsala život v čínském gulagu

Svědectví poskytla Sayragul Sauytbayová, která uprchla z Číny a získala nové útočiště ve Švédsku, pro server Haaretz. Jen hrstce lidí se podařilo z těchto táborů uprchnout a podělit se o svůj příběh. Svědectví Sauytbayové je o to vzácnější, protože během jejího věznění byla nucena učit vězně komunistické a čínské propagandě.

Muslimka kazašského původu vyrostla poblíž čínsko-kazašské hranice a stejně jako mnoho jiných se stala obětí čínského potlačování menšinových turkických skupin. V západní provincii Sin-ťiang se od roku 2017 postavilo velké množství táborů a podle odhadů se v nich nachází až dva milióny obyvatel provincie.

Vystudovala zdravotnickou školu, ale později se stala ředitelkou pěti předškolních zařízení a zaměstnával ji stát. S manželem plánovali útěk do vedlejšího Kazachstánu i se svými dvěma dětmi, ale než stačili vše zařídit, v roce 2014 začala vláda odebírat státním zaměstnancům pasy. O dva roky později se manželovi s dětmi podařilo do Kazachstánu uprchnout, ale nedostala vízum.

Podle slov Sayragul na konci roku 2016 začala policie v noci zatýkat lidi. Kamery byly na každém rohu, odebrali jim SIM karty a vzorky DNA. „Jednoho dne jsme byli pozváni na setkání vyšších státních zaměstnanců. Bylo tam asi 180 lidí a policisté oznámili, že střediska reedukace obyvatelstva se brzy otevřou, aby se situace v regionu stabilizovala,“ vzpomíná ředitelka. V roce 2017 začala policie zatýkat lidi, kteří měli příbuzné v zahraničí.

„V noci přišli k mému domu, dali mi na hlavu černý pytel a přivedli mě na místo, které vypadalo jako vězení,“ vypověděla Sauytbayová a dodala, že se z ní policisté snažili dostat informaci, kde přesně se v Kazachstánu nachází její manžel s dětmi. Výslech se opakoval několikrát, ale zlom nastal v listopadu. Tehdy se musela nahlásit na jedné adrese na předměstí města a čekat na policii. Dorazili čtyři policisté, znovu ji zakryli hlavu černým pytlem, svázali ji a odvedli do vozidla. Později se dozvěděla, že byla odvezena do tábora reedukace, který se v následujících měsících stane jejím novým domovem. Bylo jí řečeno, že byla přivezena, aby učila čínštinu a musela podepsat dokument, který obsahoval pravidla tábora a její nové povinnosti.

„Psalo se tam, že kdybych neplnila svoje povinnosti a nedodržovala pravidla, čekal by mě trest smrti,“ vzpomíná ředitelka. V dokumentu stálo, že se vězni nesmí smát, plakat či mezi sebou konverzovat ani klást žádné otázky. Poté byla Sauytbayová odvedena do místnosti s betonovou postelí a pěti kamerami nad hlavou.

Ostatní vězni měli podmínky ještě mnohem přísnější. „V místnosti o rozloze 16 metrů čtverečních bylo téměř 20 lidí,“ konstatovala ředitelka a dodala, že každý vězeň měl pouze dvě minuty na to dojít si na plastový kyblík, který sloužil jako toaleta. Vězni podle ní měli oholené hlavy a celý den byli spoutáni, kromě jedné výjimky, kdy byli nuceni psát. „Dokonce i ve spánku byli spoutáni a museli spát na pravé straně, jinak byli potrestáni,“ dodala ředitelka.

Den začínal v 6 hodin ráno. Po čínské snídani následovalo učení propagandistických písní a sloganů „Děkuji komunistické straně“ nebo „Já jsem Číňan“. V odpoledních hodinách se vězni přiznávali ke svým prohřeškům a zločinům. „Mezi 16. až 18. hodinou museli žáci myslet na své hříchy,“ říká učitelka s tím, že všechno lze považovat za hřích, od neznalosti čínského jazyka nebo kultury až po nemorální chování. Po večeři následoval stejný rituál. „Když žáci dojedli, museli se postavit čelem ke zdi se zvednutýma rukama a znovu přemýšlet o svých zločinech,“ uvedla Sauytbayová, podle které se v táboře mohlo pohybovat zhruba 2 500 vězňů. Sama dodnes netuší, kde se tábor nacházel.

Jídlo se z velké části skládalo z rýžové nebo zeleninové polévky a každý pátek dostávali vězni kousek vepřového masa. Vězni byli nuceni maso pozřít, i když jim to jejich náboženství zakazuje. Odmítnutí zahrnovalo trest. „Jídlo bylo otřesné, nebylo dost času na spánek a hygiena zcela nulová. Výsledkem bylo, že vězni byli jako těla bez duše,“ popisuje Sayragul.

V táboře se podle jejích slov nacházela i „černá místnost“, která sloužila pro mučení. „Viděla jsem, jak se lidé vracejí z místnosti pokrytí krví, bez nehtů. Někteří byli zavěšeni na zdi a mláceni elektrickými obušky nebo je nutili sedět na židli plné hřebíků,“ popisuje učitelka. I ona sama byla jednou potrestána, dva dny zůstala bez jídla a byla krutě bita. „Jednou v noci přivezli do tábora asi 70 nových vězňů a jedním z nich byla starší kazašská žena bez bot. Požádala mě o pomoc a objala mě. Ačkoliv jsem objetí nevrátila, stejně jsem byla potrestána,“ vzpomíná učitelka, která byla svědkem i lékařských experimentů prováděných na vězních.

„Vězni dostávají prášky nebo injekce jako prevenci proti nemocem, ale sestry mi tajně řekly, ať je neužívám, že jsou nebezpečné,“ nastínila učitelka. Vězni měli oslabené kognitivní funkce, ženy nedostávali menstruaci a muži byli sterilní. Podle Sauytbayivé ani vážně nemocní lidé nedostávali potřebnou léčbu, což dokládá příběh ženy s cukrovkou, která nedostala žádné léky a nebyla dostatečně silná, aby vydržela. Sayragul také poznamenala, že být ženou v táboře znamenalo snášet každodenní znásilňování od policistů. „V jedné třídě, ve které jsem učila, vstoupila žena půl hodiny po začátku vyučování. Policisté jí nařídili, aby se posadila, ale ona prostě nemohla, tak ji vzali do černé místnosti,“ popisuje učitelka.

„Jednoho dne nám policie řekla, že se chystají zkontrolovat, jestli naše reedukace byla úspěšná. Venku stálo 200 vězňů a jedné z žen řekli, aby se přiznala ke svým hříchům. Stála před námi a prohlásila, že byla špatná, ale teď, když se naučila čínsky, se stala lepší. Když skončila řeč, policisté jí nařídili, aby se svlékla a jednoduše ji znásilnili jeden po druhém přede všemi. Zatímco ji znásilňovali, kontrolovali to, jak reagujeme. Lidé, kteří otočili hlavu nebo zavřeli oči, byli rozzlobení nebo šokování, byli odvezeni a už jsme je nikdy neviděli. Bylo to hrozné. Nikdy nezapomenu na ten pocit bezmoci,“ popisuje svůj nejhorší zážitek z tábora.

Po pěti měsících byla Sauytbayová propuštěna a znovu mohla vykonávat své povolání ředitelky. Po třech dnech byla ovšem odvolána a znovu předvedena k výslechu. Byla obviněna ze zrady, protože udržuje kontakt s lidmi ze zahraničí. Trest znamenal znovu reedukační středisko, ale na dobu minimálně tří let. „Věděla sem, co to znamená, když se do tábora znovu vrátím, že tam prostě umřu,“ řekla učitelka, která utekla přes hranici do Kazachstánu, kde se shledala se svojí rodinou. Ihned ji zatkla tajná služba a byla uvězněna na devět měsíců. Třikrát podala žádost o azyl a třikrát byla odmítnuta, hrozilo jí vydání zpět do Číny, ale její blízcí kontaktovali několik médií, a nakonec jí byl přidělen azyl ve Švédsku.

Haaretz požádal o vyjádření Čínské velvyslanectví ve Švédsku a odpověď zněla, že svědectví Sayragul je lživé a jde o škodlivý útok proti Číně. Dokonce uvedli, že je Sauytbayová podezřelá z úvěrových podvodů a dluží přibližně 46 000 dolarů. „Nikdy nepracovala v žádném středisku odborného vzdělávání a přípravy v Sin-ťiangu a nikdy nebyla zadržena kvůli překročení hranic Číny,“ tvrdí velvyslanectví.

„Čína čelí vážným hrozbám etnického separatismu, náboženského extremismu a násilného terorismu. Střediska odborného vzdělávání a přípravy byla zřízena v souladu se zákonem s cílem eradikovat extremismus, “ zní oficiální tvrzení Sin-ťiangu. Podle čínských středisek nedošlo k teroristickým útokům více než tři roky.