Děsivé tajemství: USA stojí na straně teroristů?

Spisovatel ve svém komentáři připomíná, že 23. července Spojené státy americké a Turecko oznámily, že se hodlají spojit se záměrem vybudovat v severní Sýrii jakousi bezpečnou zónu. Nikdo však nevěděl, co přesně to znamená, a někteří novináři byli naopak ujištěni, že se nebude jednat ani o bezletovou zónu, ani o jakoukoliv jinou bezpečnou zónu. Tak o co se tedy jedná?

„Ukazuje se, že jde o snahu Turecka získat možnost k bombardování Kurdů a že pokusy Obamovy vlády o poražení Islámského státu vedly až ke snaze o spolupráci s Al Nusrou, která je spojencem teroristické skupiny Al Kajda," píše Lazare. To podle něj dokazuje i vyjádření několika amerických úředníků, kteří potvrdili, že útok této skupiny na Američany cvičenou jednotku v Sýrii, který se odehrál 31. července, byl překvapením. Dále dodali, že tato jednotka nebyla ani na boj s Al Nusrou cvičena. Američané tedy vůbec nepředpokládali, že by se s touto skupinou mohli dostat do konfliktu.

Lazare se domnívá, že jde jen o další z mnoha pokusů Spojených států a jejich spojenců řešit konflikty podporou jedné či několika opozičních a často také radikálních skupin. Příkladem může být prezident Dwight Eisenhower, který počítal s útokem saúdských Arabů proti Sovětskému svazu. Podobně i prezident Jimmy Carter a jeho poradce pro národní bezpečnost, Zbigniew Brzezinski, pak podpořili penězi i zbraněmi afghánské Mudžahedíny v jejich boji proti Sověty podporovaným vládním jednotkám v Kábulu.

Ačkoliv takovéto zásahy přispěly k pádu Sovětského svazu, zároveň ale také vedly ke zničení afghánské společnosti a nástupu Talibanu a Al Kajdy, což nakonec vyústilo v teroristické útoky na Světové obchodní centrum v New Yorku.

Podporují USA radikály?

I navzdory těmto útokům se ale brzy pozornost Spojených států a jejich spojenců otočila od sunitských skupin, tedy včetně Al Kajdy, na šíitské skupiny, jako je například Hizballáh a režim Bašára al-Assada. Pro Spojené státy to ovšem znamenalo i podporu radikálních sunitských skupin.

Reálně pak tyto činy západních mocností, Turecka a států Perského zálivu vyústily ve slepou podporu kohokoliv, kdo by bojoval proti Assadovi, což zahrnovalo i Al Kajdu, Al Nusru a Muslimské bratrstvo. Současné pokusy amerického ministerstva obrany o dohodu o neútočení s Al Nusrou jsou podle spisovatele jen pokračováním této strategie.

I když Obamova vláda tvrdí, že bojuje proti Islámskému státu (ISIS), realita je prý mnohem složitější. Ostatně dokud Islámský stát útočil jen na síly Assada a strany Baas v Damašku, Spojené státy jen nečinně přihlížely. Teprve až po invazi do Iráku v červnu roku 2014, kdy Islámský stát začal ohrožovat Američany podporovanou vládu v Bagdádu, Spojené státy zareagovaly. A doteď mají americké jednotky rozkaz nebombardovat Islámský stát, pokud jeho jednotky bojují proti silám Assada, a neútočit v oblastech, kde by oslabení ISIS mohlo posílit Assadovu moc.

Spojenci Spojených států v regionu se chovají podobně. Jejich hlavní strategií pro boj s Islámským státem se zdá být zničení či oslabení jednotek, které jsou v boji proti ISIS nejefektivnější; ať už jde o Turecko a jejich útoky proti Kurdům, nebo Saúdskou Arábii a jejich snahy o svržení Assada. Podobně se chová i Izrael, který sice tvrdí, že chce ISIS zničit, ale pokaždé, když zasahuje do chodu občanské války v Sýrii, bombarduje síly Assada i jeho spojence, včetně libanonského Hizballáhu a íránských vojenských poradců.

Jinými slovy, tyto státy se chovají tak, že sice bojují proti Islámskému státu, ale jen tehdy, pokud by tímto bojem zároveň nepomohly silám, které mají největší šanci ISIS porazit. V podstatě všechny státy s vlivem na dění na Blízkém východě hrají na obě strany, a proto se ISIS a Al Kajdě tak daří.