Deprese, psychózy, epilepsie. Z Mosulu prchají traumatizovaní civilisté, zažili zrůdnosti IS

„Prožili dva roky, kdy takzvaný Islámský stát (IS) okupoval jejich města a vesnice, sužovaly je nálety, boje iráckých jednotek s IS, museli utéci, aby si zachránili život, skončili v táborech pro vysídlené lidi. Utíkali narychlo, nemohli si sebou nic vzít. Teď jsou zavření v táboře,“ přiblížil Bilal Budair, koordinátor Lékařů bez hranic pro psychologickou péči.

Na třicet tisíc lidí žije v táborech Hassansham a Khazer, 35 kilometrů východně od Mosulu. Týmy Lékařů bez hranic denně poskytují psychologickou podporu zhruba 45 pacientům. Součástí těchto týmů je psychiatr, psycholog a komunitní pracovník. Tyto týmy už v roce 2013 pomáhaly syrským uprchlíkům na severu Iráku. O rok později začaly poskytovat psychologickou podporu rovněž vysídleným Iráčanům, kteří utekli z Mosulu v době, kdy nad regionem převzal kontrolu Islámský stát.

V poslední době – od chvíle, kdy v guvernorátu Ninewa vzrostl počet vysídlených obyvatel a v polovině října začala bitva o Mosul - se Lékaři bez hranic setkávají s pacienty, kteří trpí ještě vážnějšími poruchami, než tomu bylo dříve. Mnozí vyprávějí, že byli svědky veřejných poprav na tržištích, viděli těla obětí vražd pověšená na mostech, kde byla ponechávána po několik dní. Kamenování, stínání hlav, mučení, tělesné tresty – to vše se na lidech podepsalo hlubokými traumaty.

Psychiatři Lékařů bez hranic jsou šokováni tím, co jim popisují někteří pacienti. Některým informacím se jim až nechce věřit. To je třeba případ rodičů, kteří byli nuceni zabít vlastní dítě, protože klelo. Fakta jsou však neúprosná - stejné příběhy vyprávějí různí lidé. Psychiatři se rovněž setkávají s lidmi, kteří by k nim za normálních okolností nešli. Nyní ale vyhledávají jejich pomoc.

Další příčinou utrpení lidí, kteří byli v posledních měsících vysídlení, je fakt, že byli přímými svědky bojů v jejich čtvrtích či vesnicích. Sledovali, jak jim umírají příbuzní či přátelé. Na Lékaře bez hranic se obrátila jedna žena, která přišla i se svým desetiletým synem. Oba viděli tělo malé dcery rodinné přítelkyně poté, co jejich dům zasáhla minometná střela (dívku zabila). Vysídlení lidé, kteří utekli z Mosulu či ze sousedních vsí, vyhledali bezpečí v táborech. Stále jsou však vyděšení a žijí ve strachu z toho, že budou znovu vystaveni násilí Islámského státu.

Lékaři bez hranic, kteří poskytují psychologickou péči v táborech Hassansham a Khazer, přijímají pacienty s těžkými depresemi, úzkostmi, akutní stresovou reakcí, post-traumatickou stresovou poruchou. Setkávají se také s pacienty, kteří už před svým útěkem z domovů trpěli chronickými nemocemi, jako jsou epilepsie nebo psychózy. Nyní potřebují obnovit léčbu. Další organizace, které v táborech poskytují základní zdravotní péči nebo psychologickou podporu, posílají k Lékařům bez hranic pacienty, jejichž každodenní život je narušen poruchami spánku a vážnějšími poruchami.

„Léčíme všechny případy, mírnější i ty vážné. Lékaři bez hranic jsou jedinou humanitární organizací, která na místě ošetřuje vážnější případy a poskytuje psychiatrickou péči. Jsme tady, abychom pomohli lidem i jejich blízkým, kteří mají problémy se adaptovat na novou situaci,“ doplňuje Bilal Budair. Příkladem je muž, jenž žije v táboře Khazer 1 a který přišel o všechny své obchody v Mosulu, byly zničeny. „Nemohl jsem se přinutit jít do stanu. Plakal jsem. Byl bych raději, kdyby zabili mě i mou rodinu. Toto je jako vězení. Trvalo mi dvacet let, než jsem vybudoval svůj domov. A teď je vše pryč. Nezbylo mi nic. V kapse nemám jediný dinár,“ svěřil se Lékařů bez hranic.

 Většina vysídlených obyvatel si po několika týdnech na život v táboře začne zvykat. U některých se však rozvinou trvalejší poruchy. Domnívají se, že jejich život skončil a chtějí zemřít. V takových případech je nutné zasáhnout rychle a nabídnout jim služby psychologa nebo psychiatra.