Čím lze vyřešit migrační krizi? Ne německou vstřícností, tvrdí významný magazín

Není zcela pochyb, že migrační krize rozkládá EU zvenku i zevnitř. Ambiciózní pokus Německa svou vstřícnou politikou vůči migrantům ulehčit evropským přímořským státům nejvíce ohrožených vlnou migrace vyšel jen napůl. Německo jím sice ulehčilo, ale žádný jiný evropský stát kromě Švédska se neodhodlal následovat jeho příkladu. Naopak, Německo se v očích zemí EU stalo arogantním mocipánem, které porušilo Dublinskou úmluvu a je de facto odpovědným za nárůst počtu migrantů cestujících do Evropy. Ačkoliv Německo prohlásilo, že přijme všechny syrské migranty ohrožené občanskou válkou, jeho otevřenosti využili migranti i z jiných zemí, což vyústilo v samotném Německu a jinde k výrazně negativním náladám vůči migrantům.

Tyto nálady vedly u některý států k uzavření hranic – ostrému políčku do tváře EU a jejího velkolepého projektu Evropy bez hranic. Nižší počet migrantů vstupující do Evropy lze přičíst znesnadnění putování po evropském prostoru. Podle Foreign Affairs ale ještě důležitější vliv na snížení migrační vlny měla kontroverzní dohoda s Tureckem, podle níž se  EU zavázala poslat zpět do Turecka lidi, kteří přijeli do Řecka výměnou za volnější vstup Tureckých občanů do EU a poskytnutí šest miliard eur na péči o uprchlíky. EU taktéž v dohodě naznačila možnost splnění dlouholetého snu Turecka – jeho členství v EU.

Dohoda vyvolala kritické reakce jak mezi zastánci lidských práv, tak mezi protimigračními stranami. První argumentují, že dohoda porušuje mezinárodní a základní právo na azyl a ohrožuje migranty poslané zpět do Turecka. Druzí vnímají přijetí požadavků Turecka Evropskou unií za mezinárodní vydírání. Nedávné roztržky mez tureckým prezidentem Recepcem Tayyipem Erdoganem s představiteli Nizozemí a Německa ukázaly, že pro Turecko jsou migranti cenným nástrojem diplomatického nátlaku. Erdogan využíval migrační karty k tomu, aby nutil evropské země s tureckou menšinou nevměšovat se do hlasování o referendu o navýšení prezidentských pravomocí. Jeho hra se ale v mnoha směrech obrátila proti němu – Nizozemsko a Německo poměrně tvrdě vystoupily proti jeho nárokům a samotná EU shodila ze stolu možnost členství Turecka v EU, alespoň do té doby, doku bude Erdogan u moci.

Nejpřijatelnější migrační politika

Turecko není jedinou zemí, která využívá migrační karty. Vyjednávání EU o migraci s Marokem a Nigerem vedla tyto země k požadování koncesí, jako je lepší přístup zemědělských vývozů na evropské trhy. Maroko se snaží též využít migrační otázku k tomu, aby EU uznala marockou suverenitu nad sporným územím Západní Sahary. Další takové případy se pravděpodobně objeví i v budoucnu a budou zdrojem kontroverzí pro protimigrantské strany. Země jako Německa a Švédsko, které jsou v čele migrační politiky, tak budou muset plánovat další kroky, jak tyto diplomatické záležitosti vyřešit tak, aby na tom netratily nejenom z mezinárodního, ale i domácího hlediska.

Foreign Affairs nicméně i přes tyto úskalí tvrdí, že tato politika má stůj smysl. Podpora Evropy na ochranu uprchlíků v tzv. třetích zemích by neměla být považována za zátěž, nýbrž za investici. Z humanitárního hlediska může taková pomoc maximalizovat počet lidí, kteří dostávají ochranu a podporu, a zároveň minimalizovat počet umírajících z rukou pašeráků. Ze strategického hlediska může pomoci podpořit nestabilní státy, které by jinak mohly být destabilizovány velkým počtem uprchlíků, a omezit růst pašeráckých kartelových dohod a oficiální korupci, která je často doprovází. V rámci Evropy též může pomoci omezit přitažlivost populistických a xenofobních politických hnutí.

Foreign Affairs upozorňují, že důsledky neochoty podporovat migrační politiku se projevily v polovině roku 2015, když se evropská migrační krize rozšiřovala. Nedostatečné příspěvky od evropských a jiných bohatých zemí přinutily humanitární agentury OSN, aby prudce snížily potravinovou pomoc a uzavřely zdravotní kliniky pro miliony vysídlených osob.

To vedlo k tomu, že uprchlíkům byly způsobeny další škody, sítě pašeráků byly posíleny a obohaceny a do Evropy přišlo více neregistrovaných migrantů. Namísto ušetření tak taková politika vedla k opaku. Státy musely vykládat větší finanční prostředky na zvládnutí veřejných služeb, na které dle mezinárodní práva mají uprchlíci nárok.

Podle Foreign Affairs není nicméně řešením neregulovaná migrační politika. Příklady Švédska a Německa ukazují, že dobře zamýšlené úmysly mohou v důsledku napáchat mnohem větší škodu než užitek. Naivní vítaní partikulární skupiny hledající azyl pravděpodobně jen zesílilo pašerácké sítě a zvýšilo počet lidí, kteří zamřeli na jejich cestě do Evropy. Nelze též zavírat oči před vazbami mezi terorismem a dalšími násilnými činy (např. sexuální útoky) a migrací. To pouze snižuje důvěru občanů v evropské instituce. Jestliže EU nechce si znepřátelit své členy, měla by vnímat migrační problém v celé jeho komplexnosti.