KLDR vydělává v Perském zálivu. Její dělníci tam dokonce pomáhají Američanům

Podle tiskové agentury AP je v zemích, které jsou tradičními spojenci USA, zaměstnáno na tisíce pracovníku Severní Koreje. Pomocí svých platů se snaží snížit dopad ekonomických sankcí, které jsou namířené proti diktátorskému režimu. Sankce se zpřísnily v odpověď na čím dál patrnější jadernou hrozbu země.

Nejvíce Severokorejců pracuje v Kuvajtu, Ománu, Kataru a ve Spojených arabských emirátech. Všechno to jsou malé zemičky, které těží z příjmů z těžby ropy, všechny mají velmi dobré vztahy se Spojenými státy. Korejští pracovníci pracují zejména ve státních restauracích a na stavbách, často jsou vykořisťováni. Podle členů bezpečnostních agentur často nemají co jíst a čelí obrovské fyzické zátěži.

Eurozprávy.cz nedávno informovaly o tisících Severokorejců, kteří pracují často v otřesných podmínkách v Rusku. Tam si tyto pracovníky často velmi chválí, jelikož mají disciplínu, jsou spolehliví a nepotřebují dlouhé pauzy při práci.

Paradoxem je, že někteří Severokorejci pracují na rozšíření americké vojenské základy ve Spojených arabských emirátech, ze které půjde efektivněji vést boj s organizací Islámský stát (IS).

"Jednoduše řečeno - izolovaná země jako Severní Korea vždy hledá tvrdou měnu," řekl Giorgio Cafiero, generální ředitel poradenské služby Gulf State Analytics založené na Washingtonu. "Záliv je místem, které Severokorejci považují za velmi spolehlivé místo, odkud lze vydělat peníze,“ dodává.

Severní Korea spoléhá na své zahraniční pracovníky, kteří ji tímto vydělávají. Podle zprávy OSN z roku 2015 dokáže 50 tisíc Severokorejců pracujících v zahraničí zemi vydělat okolo 1,2 – 2,3 miliardy amerických dolarů. Hlavní oblastí, kam režim vysílá své občany, je Čína a Rusko, následuje oblast Perského zálivu. „Důvodem, proč některé blízkovýchodní státy najímají Severokorejce je to, že míra „jejich obratu“ je opravdu nízká, to znamená, že Severokorejci neutíkají a vydrží zde alespoň tři roky,“ vysvětluje Go Myong-Hyun, výzkumník z Asan Institutu politických studií. „Zároveň jsou velmi levní,“ upřesňuje. Podle OSN ale pracovníci často čelí výhrůžkám a jsou zneužívání. Zaměstnanci je nutí pracovat i 20 hodin denně, volno mají jednou nebo dvakrát do měsíce.

V Zálivu pracuje asi 6 tisíc Severokorejců. V malém Kuvajtu jich je asi 2 a půl tisíc, v Emirátech 1 a půl tisíce a v Kataru dva tisíce. Polovina výdělku, který si pracovník chce odnést, připadá na účet KLDR. Další třetina platu putuje stavitelským společnostem, které je zaměstnávají.  Ve výsledku zůstane pracovníkovi pouhá pětina platu. Podle odhadů si tak běžný pracovník z KLDR měsíčně přijde na 200 dolarů, což je poměrně značná suma, uvážíme-li, že průměrný roční příjem Severokorejce činí 1 700 dolarů.

Někteří zaměstnanci pracují pro severokorejské vojenské společnosti, jež je nutí, aby pracovali jenom přes noc. Snaží se tím vyhnout jakémukoliv kontaktu s jinými národnostmi, zejména s Jihokorejci. Bojí se, že by pak jejich zaměstnanci utíkali, což se skutečně děje. V roce 1997 například utekl Lim Il, který pracoval v hlavním městě Kuvajtu a utekl do Jižní Koreje. Vadilo mu zejména to, že pracovníci z Indonésie nebo Bangladéše měli pětkrát větší plat, než on. „Pokud s na věc podíváte severokorejským pohledem, tak jsem byl členem vyvolené skupinky, pokud se ale podíváte pohledem odtud, tak jsem byl otrokem,“ řekl Lim pro AP minulý rok.

Ve Spojených arabských emirátech, které jsou vyhlášené moderními mrakodrapy a bujarým nočním životem Dubaje, žijí skupinky severokorejských pracovníků zcela izolovány. Průměrně žije v pokoji velkém 21 metrů čtverečních osm Severokorejců, mají velmi málo jídla. Je zaznamenán případ, kdy jeden takový pracovník byl natolik hladový, že šel krást do místních potravin. Tam byl ale zadržen.

Severní Korea v zemi provozuje tři státní restaurace. Dvě v Dubaji a jednu v hlavním městě Abú Zabí. Na světě by podle úřadů mělo existovat celkem na 130 takových stravovacích zařízení. Typicky však tyto restaurace spíše zejí prázdnotou. Většinu návštěvníků tvoří Jihokorejci, po jadrných hrozbách jim ale Soul doporučil, aby je už více nenavštěvovali. Podle údajů z Jižní Koreje pracují Severokorejci i v sultanátu Omán, kde jich je okolo 300.