Je budoucností Blízkého východu jen válka a chaos? Noví hráči mohou věci změnit

Národní státy v regionu hrají stále dominantní roli, už nejsou ale nejsou svrchovanými hráči. Jejich svrchovanost je zpochybňována na několika úrovních. Na národní úrovni existují různé skupiny, které prosazují svou vlastní nadvládu nad jistými územními celky. V Sýrii je to např. opozice vůči režimu, Kurdská demokratická unie (PYD) a Islámský stát (IS). Podobné dělení území lze nalézt v Jemenu i Libye.

Na regionální úrovni omezují suverenitu státu jiné zahraniční subjekty.  Írán prostřednictvím svého vlivu na syrský bezpečností aparát a prostřednictvím s ním spojených milicí vytváří z Sýrie částečně svou kolonii – podobně jako to dělá v Iráku. Egypt a Spojené arabské emiráty porušily svrchovanost Libye, zatímco Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty a další spojenecké síly dělají totéž v Jemenu. Je proto vhodnější nazývat státy Sýrie, Jemenu a Libye, jako protostáty, spíše než suverénní státy, tvrdí Daly, protože nemají možnost uplatňovat nad svým územím plnou autoritu bez pomoci jiných aktérů.

Zápas některých těchto zahraničních států o moc – především Íránu a Saúdské Arábie – přispívá k celkovému chaosu v regionu. Zavedený pořádek věcí byl otřesen sérií povstáních – známých jak Arabské jaro – jenž v mnoha případech vedly k občanských válkám. Výsledkem jsou velké přesuny obyvatelstva. Propustné hranice se stávají předmětem zvýšeného zájmu – o syrskou hranici se nyní nezajímá jen Sýrii, ale i Turecko, Libanon, Irák a Jordán.

Podle UNHCR má Turecko více než tři miliony registrovaných syrských uprchlíků, Libanon více než jeden milion, Jordán téměř 700 000 a Irák kolem 250 000. Zatím tyto státy vynaložily jen malé úsilí na vytvoření společného rámce pro řešení této společné otázky. Pokud však uprchlická krize neustoupí, dá se očekávat, že se zmíněné státy spojí a pokusí se vytvořit takový kolektivní rámec, který by umožňoval sdílení osvědčených postupů.

Zatímco na úrovni států nedochází úplně k tomuto propojení, u jiných aktérů se tomu tak děje. Ilustrativním příkladem jsou Kurdové. Rozeseti do čtyř států, chaos v regionu jim dal skvělou příležitost se spojit a významně tlačit na utvoření vlastního státu. Kurdská dělnická strana (PKK), která se objevila a měla v úmyslu bojovat proti Turecku, je nyní zastřešující organizací nejsilnějších syrských kurdských skupin a má své pobočky též v Iráku.

Nejsou to jen Kurdové, kteří představují pro státy výzvu ohledně řešení otázek spjatých s nezávislými a stále vlivnějšími skupiny s vlastní identitou. V Jemenu jsou to Hútiové a Hizballáh v Libanonu, kteří ač jsou nestátními aktéry se chovají spíše jako státy a armády. V Libyi a Sýrii existují tisíce nestátních bojůvek s územními ambicemi. Je jasné, že tyto skupiny nejde lehce zlikvidovat a že státy budou muset najít způsob, jak je integrovat a vést s nimi dialog, pokud chtějí mít větší bezpečí v regionu.

Budoucí podoba regionu tak bude výsledkem schopnosti států a nestátních aktérů se rozhodnout, zda li chtějí následovat jen své partikulární zájmy bez ohledu na ostatní nebo zda budou ochotni se dohodnout s ostatními a ještě více se navzájem propojit. Síly nepořádku a vzájemné závislosti jdou ruku v ruce, tvrdí Dalay, a jen činnost regionálních aktérů rozhodne, která z nich se stane dominantní silou v regionu.

Nový hráč?

Do regionálního uspořádání Blízkého východu velmi zasahují USA a v poslední době i Rusko. Oba státy přispívají spíše k regionálnímu rozdělení než sepětí – USA stojí za Saúdskou Arábií a syrskými povstalci, zatímco Rusko podporuje Írán a syrský režim. Pomalu, ale jistě se na scéně začíná objevovat nový hráč, který může mít v dlouhodobém horizontu velký vliv na podobu regionu. Tím hráčem je Čína.

Server The Diplomat hodnotí čínskou zahraniční politiku v regionu jako velmi obezřetnou. Čína se nechce jako Rusko a USA přidat k jedné z znepřátelených stran. Se Saúdskou Arábií pořádá protiteroristické cvičení, s Íránem námořní. S všemi možnými státy se snaží udržovat dobré diplomatické ekonomické vztahy. Jejími největšími obchodními partnery jsou Saúdská Arábie a Spojené Arabské Emiráty a Turecko. Zajímavým faktem čínské praktičnosti je skutečnost, že Čína je zdaleka nejdůležitějším obchodním partnerem Sýrie, zodpovědná za více než 50 procent obchodu v zemi ( v roce 2015).

Čínské ekonomické zájmy mohou přispět k dalšímu provázání států. Její ambiciózní plán Nové hedvábné stezky předpokládá určitou formu stability a klidu. Pokud budou chtít státy na něm participovat, Čína je bude moci více nutit k vyřešení vnitřních problémů, které by mohly ohrozit její ekonomické zájmy. Peking už předložil své plány na diplomatické vyřešení na vyřešení konfliktů mezi Izraelem a Palestinou a v Sýrii.

Nutnost vyřešit některé tyto bezpečností záležitosti a zajistit hladký průběh iniciativy Nové hedvábné stezky může Čínu se silněji angažovat v regionu a to i vojensky. To se nicméně může Číně velmi nevyplatit – mohou vsadit na špatného koně a znepřátelit si nejenom jiné státy, ale i nestátní hráče jako např. místní rebely, kteří se dostanou k moci. Svou podporou autoritářských vládců, uzurpujících si pro sebe bohaté dividendy přicházející z čínské strany, může dokonce zasít semena povstání. Tedy, Čína má možnosti jak přispět k větší stabilitě regionu a propojení jeho členů, tak k jeho dalšímu rozdělení.