Ztracená generace: V Iráku vyrůstají děti, které si pamatují jenom válku

Když devátého července konečně docházelo k osvobozování Mosulu, Zanab Ismail se nacházela asi 100 kilometrů od místa dění. Společně s rodinou sledovala dění v televizi. Společně utekli z města před třemi lity, když se v ulicích ozýval křik a chaos, že se džihádisté blíží k městským branám. Její otec nečekal a rodinu radši odvezl.

Dlouho už slýchávala rodina o tom, co džihádisté dělají s příslušníky bezpečnostních sil a jejich rodinami. Zanab Ismail bylo teprve 17 let a dokončovala střední školu, její bratr Amir (26) však sloužil u policie. jejich otec se rozhodl prakticky okamžitě, sám byl učitelem a bylo jasné, že Islámskému státu budou na obtíž.

O pár dní později dorazili do Baharky, což je tábor v pouštích, kam utíkali lidé před džihádisté. Neměli s sebou skoro nic, jen pár osobních zavazadel. Zpočátku byla rodina optimistická v tom, že zde zůstanou pár týdnů, možná měsíců, a pak se vrátí domů. Jenže po třech letech se pořád tísní v malém stanu, i po osvobození Mosulu je město z velké části neobytné.

Rodina se nemůže dočkat, až se konečně vrátí. Její otec byl vášnivým zahrádkářem a matka zase kuchařkou, jenže Zanab Ismail snila o vzdělání, dokončovala střední školu a po zkouškách chtěla jít studovat medicínu. Nyní neví, jaká budoucnost ji čeká. Zda i po třech promarněných letech, kdy musela každý den řešit, odkud nanosit pitnou vodu, se dokáže znovu vrátit ke studiu.

Když Zanab mluvila s novináři, řekla jim, že ze všeho nejvíc postrádá své knihy a učebnice. A její otec ji dobře chápe, sám jako učitel si uvědomuje důležitost vzdělání, a to dokonce i pro muslimskou dívku. Rodina se tak spojila a společně sehnali peníze, aby letos mohli dívku opět poslat do školy.

"Zpočátku jsem byla strašně šťastná, ale zároveň jsem měla strach. Roky jsem neseděla ve školní lavici a nevím, jak mi učení půjde," zoufala před několika měsíci dívka. Instituce, kam dochází, je organizovaná vládou a je zdarma, ovšem rodina musí platit za dopravu, školní potřeby a učebnice.

Nedávno tak Zanab mohla konečně jít ke zkouškám, které rozhodnou o její lékařské kariéře. Jenže na medicínu je potřeba mít ty nejlepší výsledky. "nemám na to dost dobré známky," řekla s pláčem dívka. "Chtěla jsem být lékařka, chtěla jsem mít vzdělání a pomáhat lidem. Můj otec mohl na mě být pyšný. Jenže teď je to všechno pryč. Islámský stát mi sebral budoucnost," dodává.

Rodina si není jistá, zda si můžou dovolit poslat dívku znovu ke zkouškám. Stojí to peníze a Zanab není jediná ze sourozenců, kteří nemají stále dokončené vzdělání. Když se fotograf mladé dívky zeptal, zda si ji může vyfotit, odpověděla mu: "Ale nebudu se smát. Přišla jsem o možnost vzdělání i budoucnost. Jsem naštvaná a smutná, chci, abyste to zachytil na kameru."

Podle statistiky Unicef patřil Irák v minulých letech mezi země, kde byl vzdělávací systém poměrně dobrý. Přes 82 procent obyvatel umí číst i psát, což je na evropské poměry málo, ale v porovnání se sousedními státy na Blízkém východě na tom byl Irák dobře. Existoval zde vysoký počet škol pro dívky i chlapce a škola byla většinou zdarma.

Z nejznámější a největší univerzity v Mosulu jsou dnes jen ruiny. Škola byla v oblasti vyhlášená, docházelo sem přes 32 tisíc studentů a fakulty měly celkem přes 4000 vyučujících, jenže dnes je to jen opuštěná stavba, která je na mnoha místech spálená. Islámský stát ničil památky i budovy strategicky, v chalifátu vzdělání nebylo potřeba. Nejhůře to odnesla univerzitní knihovna, kde spálili džihádisté všechny knihy včetně ceněných Koránů z 9. století.

Statisíce dětí a mladých lidí můžou vypovědět podobný příběh jako Zanab Ismail. Raghda Ali je dnes už 26 let, zrovna studovala druhý ročník na univerzitě a doufala, že bude zdravotní sestřičkou, když svoje snažení musela přerušit kvůli příchodu IS. Nyní o tři roky později nemá dokončené studium a neví, kdy se bude moci vrátit zpět na univerzitu.

Raghda Ali je přitom mezi mladými ženami výjimkou, jen málo dívek v Iráku je povzbuzováno k tomu, aby získaly i vyšší vzdělání než je maturita. Sama chce dosáhnout vyšších cílů a má štěstí, že její otec ji v tom podporuje. To samé se nedá říct o většině dívek a dětí.

Zatímco se Mosul opatrně zotavuje, nikdo neví, kdy budou školní instituce obnovené natolik, aby v lavicích opět usedly děti. Ty, které přišly během okupace IS o středoškolské vzdělání se do škol nejspíš už nevrátí, v Iráku tak vyrůstá generace, která bude nejspíš méně vzdělaná než ta předchozí.

Zvlášť dívky mají nezáviděníhodnou pozici. Mnohé dobře ví, že bez školy nezískají dobrou práci, nezbývá jim nic jiného, než se vzdát, pokud nechtějí být stále závislé na rodičích. Tohle řešení však celkově přispívá ke zbrzdění rozvoje společnosti a do budoucna se tak vytváří další podloubí pro společenský problém a nerovnost mezi ženami a muži.