Zvrat v syrské krizi. Rusko se pokouší vyšachovat Írán

Írán i Rusko nepochybně mají zájem na setrvání Bašára al-Asada v křesle vůdce Sýrie, navzdory výtkám mezinárodní komunity v čele s USA, která si přeje jeho odchod. Nicméně, pro obě strany je Asad především velmi užitečným nástrojem, který jim slouží k prosazení vlastních zájmů. Pro Írán spojení s Asadem slouží k volnému manévrování v Sýrii potřebnému k potenciálním vojenským úderům na Izrael. Pro Rusko představuje syrský režim jednu z prvních figurek na širší mocenské šachovnici. Prostřednictvím pomoci Asadovi se Rusko pokouší opětovně stát se hlavním strůjcem dění nejen na Blízkém východě.

Vzhledem k těmto velkomocenským zájmům Rusko usiluje o pevnější, dlouhodobější přítomnost v Sýrii, aniž by bylo závislé výhradně na nejistém Asadově osudu. Podle Liny Khatibové z think-tanku Chatham House se proto Rusko pokouší silně podporovat syrské instituce, speciálně armádu a bezpečností služby. Rusko dokonce vytváří vlastní, Moskvě loajální sbory, jako např. Páté sbory (Fifth Corps), které podle bývalého důstojníka syrské armády a nynějšího vyjednávače syrských rebelů, plukovníka Fateha Hassouna, jsou zcela mimo vliv Íránu.

Hassoun tvrdí, že Rusko se pokouší prostřednictvím Pátých sborů nahradit Národní obranné jednotky (NDF), konglomerát provládních milicí silně podporovaný a kontrolovaný Íránem. Podle Khatibové se Rusko snaží napravit špatný dojem, který NDF mají mezi syrským obyvatelstvem, jenž se stalo terčem jejich násilností a loupeží.

Rusko např. rozmístilo členy sunnitské čečenské vojenské policie do oblastí, kde dříve vládli rebelové, aby zajistili bezpečí sunnitského obyvatelstva proti rabování. Tímto způsobem Rusko vysílá sunnitskému obyvatelstvu zprávu, že je na rozdíl od kulturně a nábožensky vzdáleného Íránu na jeho straně.

Kromě sunnitské většiny Rusko usiluje o získání podpory i ze strany křesťanské minority. Využívá k tomu humanitárních a charitativních iniciativ ortodoxní církve. Ruská ortodoxní církev ve spolupráci se svojí syrskou sestrou nabízí nejenom zdravotnické služby pro syrské děti, ale podílí se i na opravě syrských kostelů a zachování křesťanských památek.

Rusko těmito kroky k získání podpory rozmanitých skupin lokálního obyvatelstva usiluje o postupné vyšachování Íránu ze Sýrie. Tomu by nakonec mohla zůstat pouze přízeň poměrně malé části obyvatelstva převážně šiítského vyznání, která jej preferuje před Ruskem. Khatibová zjistila z rozhovorů z vůdci rebelských skupin, že i mezi některými z nich je Rusko považována za menší zlo než Írán.

Kromě lokálních aktérů Rusko má výhodu nad Íránem i na mezinárodní scéně. Izrael, jenž považuje Írán za imanentní ohrožení jeho bezpečnosti, je ochoten raději jednat o ruské vizi Sýrie a je ochoten akceptovat al-Asadův režim, pokud Rusko udrží Írán v šachu. I Saúdská Arábie, další z klíčových nepřátel Íránu i Asadova režimu, bere Rusko jako hodnověrnějšího a racionálnějšího partnera než je Írán.

Rusko chce, aby ono diktovalo, co se stane v Sýrii, ne Írán. Nechce být jako USA a spojit se jen s jednou mocenskou stranu na Blízkém východě. Ačkoliv momentálně vlivem politické nutnosti je spojencem Íránu, Rusko s ním nechce svázat svůj osud a omezit své možnosti na politické mapě Blízkého východu a usiluje o sblížení se všemi klíčovými hráči regionu včetně Turecka, Saúdské Arábie a Izraele. To považuje za jedinou vhodnou strategii, jak být považováno za velmoc na Blízkém východě.