Post-americký Blízký východ? Základy položil už Obama, Trump je jeho „dvojnásobek“

V poslední několika desetiletích nebyl pro americkou zahraniční politiku důležitější region než Blízký východ. Krom Billa Clintona každý americký prezident od konce studené války musel řešit či byl významným činitelem těch nejdůležitějších událostí v oblasti, ať se jednalo o válku v Perském zálivu za nedávno zesnulého George H.W. Bushe, invaze do Iráku během působení jeho syna George W. Bushe či události arabského jara a jeho následků, které musel řešit Obama.

Ačkoliv americká akce v Libyi probíhala zcela v linii „USA jako světový policista“, Obamova zdrženlivá reakce na dění v Sýrii ukázala na měnící se americkou politiku ohledně Blízkého východu. Obama, jehož cílem bylo napravit špatnou reputaci, kterou si USA vysloužily v Blízkovýchodním světe za vlády Bushe mladšího, se netajil svým rozhodnutím nechat Blízký východ jemu samému a omezit zahraniční intervence – USA i jiných aktérů – na minimum.

Jakkoliv je Trump v mnoha podstatných faktorech zcela odlišný než Obama, toto přesvědčení prakticky sdílí. Podle bývalého Obamova poradce na Blízký východ, Philipa Gorgona, Trump v jistém smyslu představuje „zdvojnásobení Obamy“. Zatímco Obama vzhledem k mnoha vnějším faktorům dostát svému slibu a odejít z Blízkého východu, Trump se zdá, že už je zcela smířen s tím, že po konci Islámského státu není žádný důvod, aby USA v regionu dále zůstávaly.

Podle The Atlantic o tom svědčí několik zajímavých náznaků. Ve více než polovině zemí Blízkého východu – např. v Egyptě – nemají USA své velvyslance. Trumpa očividně mnohem více zajímá a jako lepší prevenci vůči terorismu vnímá stavbu své „zdi“, respektive ocelové bariéry na hranicích s Mexikem, než navazování hlubších kontaktů s blízkovýchodními státy.

New York Times upozorňují na další podstatné faktory, které vedou k tomu, že USA nyní mají pocit, že je nejlepší čas pro odchod z regionu. Vzhledem k posílení vlastní domácí těžby ropy už nejsou tolik závislé na Saúdské Arábii a jiných klíčových dodavatelích. Ochrana Izraele, který je stále velkým důvodem pro setrvání u mnoha klíčových postav Trumpovy administrativy, není v mnoha směrech tak aktuální jako dříve. Izrael má jednu z nejsilnějších armád v regionu a navíc dosáhl značných diplomatických pokroků co se týče jednání s bývalými i nepřáteli, přičemž těmi současnými je de-facto jen Írán a libanonský Hizballáh.

Co se týče postojů USA k Íránu, Saúdské Arábii a Izraeli, zde mezi Obamou a Trumpem existují velké rozdíly. Zatímco Obama se  odkláněl od klasických spojeneckých vazeb USA s Izraelem a Saúdskou Arábií a obě země ostře kritizoval ohledně dodržování lidských práv, Trump přejímá klasických americký dualismus, kdy Írán představuje síly zla, zatímco Izrael a Saúdská Arábie jako blízcí spojenci USA jsou silami dobra. Nicméně, podle New York Times už Obama položil základy odklonu USA od důrazu na dodržování lidských práv v regionu kdy nesáhl k žádným sankcím a trestům vůči Egyptu, Saúdské Arábii či Sýrii ohledně zabíjení civilistů. Trump opětovně se zdá pokračovat v jisté linii zahraniční politiky nastolené Obamou.

Podle některých analytiků však Obama pro Trumpa slouží jako varování, že samotné omezení aktivit USA na Blízkém východě nepovede okamžitě k lepší stabilitě regionu a může naopak vést k tomu, že USA v něm budou ještě více zapleteny. Obamovo postupné stahování vojáků z Iráku bylo doprovázeno vzestupem IS. Podle některých odborníků tohle může čekat i Trumpa, pokud bude pokračovat v stahování vojáků ze Sýrie. „Musíme najít střední cestu mezi snahou o transformaci Blízkého východu a vzrůstajícím odcházením z Blízkého východu," tvrdí Richard Haass z think-tanku Council of Foreign Relations.