Kdo má v islámu největší autoritu? Muslimové vůdce IS odsuzují, s jeho názory však často souhlasí, ukázal průzkum

Výzkumníci vyzpovídali respondenty z 12 islámských zemí na Blízkém Východě -  z Bahrajnu, Egypta, Íránu, Jordánska, Kuvajtu, Maroka, Libanonu, Kataru, Saúdské Arábie, Tuniska, Turecka a SAE. Vybrali vždy šest osob s náboženskou autoritou v dané zemi a sedm osob, které drží náboženskou autoritu napříč zeměmi. Výzkumníci se respondentů ptali jak přímo na danou osobou, tak i nepřímo prostřednictvím představení jejích názorů, aniž by zmiňovali její jméno. Důvodem byla citlivost tématu – nebylo jasné, zda-li jsou jedinci budou ochotni říci svůj pravý názor na osoby, které mají v zemi moc či které jsou považovány za extrémisty.   

V islámu neexistuje žádná tradiční náboženská hierarchie jako je tomu např. v katolickém křesťanství. Hlavním zdrojem autority je Korán, který je vykládán náboženskými učenci, „uláma“, kteří mají největší vliv v šiítském islámu, kde jde o váženou instituci. V případě majoritního sunnitského islámu mají ale spíše roli lokálních poradců. Jejich vliv je v porovnání s dřívějšími dobami výrazně menší.  

Korán nicméně může vykládat v zásadě kdokoliv a tím se prohlásit za náboženskou autoritu, jak mimo jiné dokládá vzestup extremistických islamistických hnutí typu Islámského státu, které bývají „tradičními“ náboženskými učenci silně kritizována – a naopak, tyto hnutí kritizují uláma jako zkorumpované úředníky poslušné režimu (např. saúdskému či íránskému).

Vzhledem k absenci centrální autority a množství různých proudů si mohou muslimové v podstatě vybrat, koho budou následovat. Autoři studie např. upozorňují, že se francouzští muslimové více přiklánějí k náboženským autoritám na Blízkém východě, o kterých věří, že mají větší morální a náboženský kredit než pro ně příliš sekularizované francouzské náboženské autority. Totéž pravděpodobně platí i o německých muslimských komunitách, které jsou silně napojeny na turecké náboženské orgány, což bývá v Německu silně kritizováno.

Turecký příklad, kde náboženské úřady jsou v zásadě prodlouženou rukou vlády, která si za svůj cíl stanovuje šíření tureckého typu islámu, velmi pregnantně dokládá centrální zjištění studie. Její autoři zdůrazňují, že interpretace Koránu a celé náboženské tradice, na jejímž základě je určována náboženská autorita, není ve skutečnosti ani tak náboženskou jako politickou otázku. Jsou to především státní, vládní aktéři, kteří určují „správný“ směr islámu.

Autoři studie podotýkají, že se státem spojené náboženské autority výrazně překonaly jejich očekávání ohledně míry náboženské autority, která je jim přisuzována respondenty. Platí to zvláště pro ty země, kde je islám svázán s národní identitou jako je Írán, Jordánsko, Maroko či Saúdská Arábie.

Studie též zjistila, že islamisté jsou mezi respondenty považovány za více důvěryhodné než jiné osoby. Nicméně, s jejich nábožensko-politickými názory se příliš neztotožňovali. Autoři na příkladě Jordánska vysvětlují tento rozpor. Zatímco Jordánci jsou obecně velmi náboženští a přejí si mít prvky islámského práva šária v ústavě, jsou dost proti tomu, aby náboženství bylo spojováno se stranickou politikou a nedívají se rádi na to, když představitelé mešit se snaží prosazovat jisté kandidáty. Jejich podpora státním náboženským autoritám tak vychází z toho, že ty jsou vnímány jako nadstranické  

Poněkud znepokojivá je skutečnost, že vůdce Islámského státu, Abú Bakr al-Bagdádí, byl sice v přímých odpovědích odsuzován jako osoba, v nepřímých odpovědích, kdy nebylo jasné, o koho jde, s jeho názory souhlasila nemalá část osob. Týkalo se to především respondentů z Tuniska, odkud odešla za IS bojovat nejvíce blízkovýchodních občanů. Podporu měl Bagdádí i v Jordánsku, Saudské Arábii či Maroku, dalších zemí, odkud odešla velká část občanů bojovat za IS do Sýrie.