Svět má obavy: Plán na vytvoření chalifátu v Iráku se naplňuje

Některé události, například pád Mosulu, byly nečekané a náhlé. Další okolnosti, jako napětí mezi muslimy z řad šíitů a sunnitů, přetrvávají desetiletí, ne-li staletí. Ale všechny tyto problémy se neobjevily zčistajasna. Již několik let odborníci předpovídají, že různé faktory - ať již zakořeněné v historii či podmíněné nedávným vývojem v regionu - mohou v Iráku vyvolat nestabilitu a násilí.

Na jaře 2003 při americké invazi již nebyla irácká armáda Saddáma Husajna tak početná jako před válkou v Perském zálivu v roce 1991, ale stále měla asi 430.000 vojáků a dalších 400.000 mužů v polovojenských jednotkách. Přesto Iráčané nebyli pro koaliční síly soupeřem.

Poté, co byla irácká armáda poražena, tak ji americký správce Iráku Paul Bremer rozpustil. Stovky tisíc vojáků tak najednou přišly o práci. Nejhůře byli postiženi vojáci s hodností plukovníka a výš, kteří věděli nejvíce o strategii a taktice. Neměli totiž nárok na odstupné a nesměli pracovat pro novou vládu. Něco ale dělat museli.

Profesor Londýnské ekonomické škole (LSE) Fawaz Gerges odhaduje, že "stovky možná tisíce zkušených velitelů Saddáma Husajna se připojily k ISIL." To znamená, že tyto vzbouřenecké síly, i když je tvoří také bojovníci ze zahraničí, jsou vycvičeny a dobře Irák znají. Ramzy Mardini z Atlantické rady, hovoří o "soustředěné snaze spojit Irák a Sýrii do jednoho sektářského bojiště". Vývoj v Sýrii podle něj vdechl "nový život násilnému extremismu v Iráku a posílil sebevědomí" povstalců.

"Navíc mají plán," dodává Nic Robertson ze CNN s odkazem na cíl ISIL vytvořit chalífát, tedy islámský stát, které by zahrnoval Irák a Sýrii. Podle něj nyní ISIL tento plán naplňuje.

Nové bombardování Iráku?Americký velvyslanec v Iráku v letech 2010 až 2012 James Jeffrey si nemyslí, že se vztahy mezi iráckými šíity a sunnity musely vyhrotit do dnešní podoby. Podle něj "se sunnité obecně ztotožnili s novým Irákem". Sloužili v armádě, někteří i jako generálové.

Ale v posledních letech se vztahy začaly zhoršovat. Jeffrey připomíná vývoj v Sýrii, problémy irácké armády a fakt, že vláda i armáda jsou stále více nábožensky rozděleny. "Odehrála se otřesná politická kampaň proti sunnitům ... A jednoduše bylo jen minimum snah přibrat sunnity do vlády," řekl.

Jak je tedy možné zabránit skupině, které se kvůli brutálním akcím v Sýrii zřekla i Al-Káida, převzít vládu nad Irákem? Podle Jeffreyho by amnestie pro některé povstalce nebo vláda národní jednoty celkovou dynamiku nijak podstatně nezměnila. Situaci by podle něj mohla změnit vojenská intervence Turecka (motivovaná zeměpisnou blízkostí a faktem, že ozbrojenci zajali v Mosulu turecké občany) nebo Íránu (jako šíitská země je přirozeným spojencem Málikího).

Mohla by samozřejmě jednat i americká armáda. Irácká vláda by podle nejmenovaného amerického představitele souhlasila s americkými leteckými údery proti povstalcům. Nic ale nenaznačuje, že by americké jednotky v dohledné době v Iráku opět bojovaly. Bez intervence další země je záchrana Iráku v rukou jeho armády a vlády.

Co je Kurdistán?

Samotný název je standardní  íránskou  složeninou,  v  níž  se uplatňuje  univerzálně  použitelná  přípona –(i)stán, označující ve spojení s etnonymem „místo". Jde tedy o pojmenování sídlišť daného etnika. Takto zcela analogicky existují či existovaly územní názvy jako Arabistán, Balúčistán, Lúristán apod., přičemž daleko nejznámějšími příklady jsou názvy současných středoasijských států – Afghánistán, Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán, Turkmenistán, Uzbekistá, informuje kurdove.ecn.cz.

Geografické názvy tohoto typu, jež jsou příznačné pro íránskou jazykovou a civilizační sféru v nejširším smyslu, pochopitelně vcházely v používání mnohem později než vznikla příslušná etnonyma. Takto i Kurdistán jako termín existuje od 12.století, kdy ho zavedla dynastie Seldžukovců jako název administrativní jednotky, pokrývající jen zlomek toho, co dnes pod pojmem Kurdistán rozumíme.

Právě tak Kurdové, kteří jazykově i etnicky náleží do íránské větve indoevropské rodiny, jsou bezpochyby starší než jejich „–(i)stán". Jejich domovem, tj. oblastí známou dnes jako Kurdistán, je hornaté území táhnoucí se směrem ze severozápadu na jihovýchod, jehož páteří je horstvo Zágros.V severních a západních oblastech pokračuje kurdské osídlení do pohoří známých v Evropě pod názvy Taurus, Amanus (obě při pobřeží Středozemního moře) a zčásti též Pontus (při pobřeží Černého moře). Protože severovýchodní část dotyčného regionu bývala též domovem Arménů, je možné setkat se na mapách rovněž s jejím souhrnným pojmenováním Arménská vysočina.

Kurdové jsou národ indoevropský, nemají tedy s Turky etnicky nic společného. Naopak k Evropanům mají blíž než Turci. I jejich jazyk – kurdština je podstatně srozumitelnější a snazší na naučení než turečtina. Je ovšem jasné, že díky mnohaletému soužití se do kurdštiny dostala řada tureckých slov. Na druhou stranu má kurdština i mnoho slov společných s ruštinou a dalšími slovanskými jazyky (beran=baran, děkuji=spasiba), dodává mundo.cz.

Počet Kurdů na území Turecka se odhaduje jen velmi těžko. Po mnohaleté politické asimilaci praktikované tureckou vládou se mnoho etnických Kurdů dnes již pokládá za Turky. Však také donedávna turecká vláda vůbec neuznávala kurdskou národnost, Kurdové byli oficiálně označováni jako horští Turci. Odhady počtu Kurdů na území Turecka kolísají mezi 5 a 20 miliony, podle vyššího odhadu je tedy každý čtvrtý obyvatel Turecka Kurd. Na Kurdy opravdu narazíte po celé zemi, mnoho se jich vystěhovalo za prací do Istanbulu či jiných velkých měst na západě.