Kurdové se vzepřeli Málikímu: Je hysterický, měl by odstoupit

Málikí je "hysterický" a pokouší se svalit svou vinu za selhání v boji s IS na jiné, uvedl mluvčí kurdské autonomní oblasti. Premiér prý zemi zničil a "kdo zemi zničil, nemůže ji zachránit," dodal mluvčí. V autonomním Kurdistánu prý není pro povstalce z Islámského státu žádné místo.

Kurdští politici v Málikího vládě v současnosti zastávají pozice ministra zahraničí, obchodu, zdravotnictví a migrace. Podle agentury Reuters zůstanou ve svých úřadech, nebudou se ale účastnit zasedání kabinetu.

Premiér Málikí své středeční obvinění na adresu Kurdů, které pronesl během pravidelné promluvy ve státní televizi, nepodepřel žádným důkazem.

Po zveřejnění kurdské reakce na Málikího vyjádření oznámil šéf iráckého úřadu pro civilní letectví, že až do odvolání zastavuje všechny nákladní lety směřující do měst Irbílu a Sulajmáníje v autonomní oblasti Kurdistánu. Kdo mu takový krok nařídil, agentury neuvádějí.

Klíčem k pochopení situace současného Kurdistánu je závěr první světové války. V ní se na straně poražených ocitla Osmanská říše, kterou měly nahradit nástupnické „národní" státy pod patronátem vítězných západních mocností. Slovo „národní" v předchozí větě je v uvozovkách, protože šlo mnohdy o pouhou fikci až karikaturu národních států evropského typu. Země jako např. Sýrie se objevily na mapě světa vůbec poprvé a pod názvy oprášenými ze starověku, neboť po dlouhá staletí mezi tím se pro jejich území používala zcela odlišná pojmenování. Co je však hlavní – státy pod týmiž názvy a ve stejných hranicích ve většině případů přetrvaly dodnes.

Z hlediska toho, co bylo řečeno, Kurdové měli reálný nárok na skutečný národní stát, protože již tehdy obývali souvislé území v rámci Osmanské říše. Přes značné vzájemné jazykové rozdíly měli prokazatelné vědomí společného základu. Vzhledem k tomu, že nikdy předtím nebyli politicky sjednoceni ve vlastním státě, se tak u jejich předáků nadále projevoval neblahý kmenový a oblastní partikularismus.

Konference vítězných velmocí v Sévres u Paříže, která se otázkou poválečného rozdělení Osmanské říše zabývala, skutečně počítala s ustavením Kurdistánu. Západním státům v minulosti daleko více ležel na srdci osud jiné menšiny bývalé Osmanské říše, a to Arménů, kteří byli horskými sousedy Kurdů, uvedl server kurdove.ecn.cz.

Někteří analytici se domnívají, že ve skutečnosti záměr velmocí od samého prvopočátku nebyl příliš vážný. Wilsonových Čtrnáct bodů hlásajících právo národů na sebeurčení bylo pouhým manifestem, který se pro Blízký východ neukázal být dostatečně realistický. Jak dávají v sévreské smlouvě tušit poměrně vágní ustanovení článků 62 a 63, významově navíc rozmazaná záplavou podmínkových vět v článku 64 inkriminovaného dokumentu, zdá se, že idea kurdské autonomie nebo dokonce samostatnosti byla pro „přední spojenecké síly" jedním velkým „pokud".

To se daleko výrazněji projevilo nejprve tím, když americký Kongres odmítl, aby se USA zhostily mandátu nad Kurdistánem a Arménií, který jim pro případ nezávislosti obou států nabídla Společnost národů. Naopak Velká Británie začala neskrývaně projevovat svůj zájem o získání mósulského vilájetu, zmíněného v článku 64, motivovaný existencí bohatých ropných nalezišť na jeho území. Skutečně se jí v roce 1926 podařilo dosáhnout připojení tohoto území k Iráku, který podléhal britské mandátní správě.