Co zničilo Libyi a Sýrii? Analytik mluví o dobrých úmyslech se špatným koncem

Víra v morální a strategickou povinnost

Dalším oblíbeným vysvětlením neuspokojivých výsledků jsou odkazy na "zhoubné" cizí zásahy, upozorňuje Carpenter. Připomíná, že takto se rádi vymlouvají strůjci "syrského debaklu", kteří vyzdvihují, že oslabený, zlý režim Bašára Asada zachránila ruská intervence z roku 2015.

"Jedním ze zarážejících rysů je absence nalomené důvěry v to, že více odhodlaného úsilí vedeného Spojenými státy může přinést úspěch, nebo v to, že Washington má morální a strategickou povinnost takové úsilí vyvinout, a to i tehdy, kdy se přechodí politika vměšování zhroutila," píše analytik. Dodává, že pokud zmíněné výmluvy nejsou možné, obhájci neúspěšných humanitárních tažení trvají na tom, že měli dobré úmysly, a měli by být posuzovány dle tohoto standardu.      

Odkaz na dobré úmysly vadí Carpenterovi nejvíc. Konstatuje, že inherentní nedostatek tohoto přístupu zřejmě postřehl i bývalý americký prezident Barack Obama, když se poprvé setkal se Samanthou Powerovou, obhájkyní doktríny "povinnost chránit" a zapálenou propagátorkou amerického angažmá v humanitárně motivovaných multilaterálních vojenských intervencích. Obama sice údajně pochválil knihu Powerové o rwandské genocidě, ale poznamenal, že mu nepřijde oprávněné soudit vyhlídky dle vlastních záměrů, ale spíše je třeba vyvinout značné úsilí v předvídání potenciálních dopadů, nastiňuje analytik.   

"Obama měl pravdu, ale svým vlastním pohledem se neřídil," pokračuje Carpenter. Poukazuje, že coby prezident dosadil Powerovou do mnoha významných politických pozic, včetně americké vyslankyně při OSN, ale především zahájil několik ničivých, katastrofických intervencí, zejména v Libyi a Sýrii, přičemž nezamýšlené negativní dopady těchto tažení rezonují i téměř deset let po původních amerických akcích.

Cesta do pekel

Analytik odkazuje na provokativní analýzu editora časopisu American Conservative Daniela Larisona, která se zabývá tím, proč se obhájci humanitárních intervencí tak silně soustředí na své údajně dobré úmysly.

Larison dospěl k závěru, že tito politici zřídka předvídají a váží možné důsledky, protože v opačném případě by pro ně bylo těžké takové intervence prosadit. Zastánci vojenských akcí sice běžně upozaďují rizika a cenu války, jelikož chtějí zmenšit odpor vůči ní, avšak zastánci humanitárních intervencí negativní dopady  přímo odmítají a ignorují. Pokud humanitární intervence vytvoří horší podmínky, než panovaly před ní, pak musí být označena za selhání, a proto její zastánci tak silně zavírají oči před ničivými důsledky svého vměšování, parafrázuje Carpenter.  

Zastánci humanitárních intervencí na sebe pohlížejí za strážce legitimity takových vojenských akcí a "povinnosti chránit", a tak musejí zachovávat možnost vest tyto akce i v budoucnu, tvrdí analytik. Zmiňuje další Larisonův závěr, že přiznání selhání jedné z těchto intervencí a skutečnosti, že akce situaci jen zhoršila, by zdiskreditovalo celý jejich koncept.  

"Nelze ale příliš pochybovat, že situace jak v Libyi, tak v Sýrii je podstatně horší, než byla před tím, kdy se Spojené státy a jejich spojenci z NATO začali vměšovat," tvrdí Carpenter. Konstatuje, že svržení libyjského diktátora Muammara Kaddáfího vytvořilo trvalý chaos, který nyní kulminuje v krvavém ozbrojeném boji mezi dvěma konkurenčními autoritářskými vládami. Odkazuje na nedávnou zprávu OSN, která tvrdí, že devítiletý ničivý konflikt má "nevyčíslitelný" dopad na civilisty.

V Sýrii zase snaha Washingtonu svrhnout Bašára Asada nejen selhala, ale také pomohla vzestupu Islámského státu, deklaruje analytik. Připomíná, že v Sýrii i Libyi v poslední době vypuklo soupeření o vliv mezi Tureckem a Ruskem, což zvyšuje možnost nebezpečného střetu mezi těmito mocnostmi, především na syrském bojišti.  

V obou oblastech občanské války vyhnaly z domovů obrovské množství civilistů a následný přiliv uprchlíků působí značné problémy a sociální napětí v okolních zemích, včetně evropských spojenců Washingtonu, uvádí Carpenter. Obě epizody podle něj ukazují, proč je nutné opatření soudit dle jejich dopadů, nikoliv původních záměrů. "Poznatek, že cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly, platí obzvlášť pro zahraniční vojenské intervence," píše analytik. Dodává, že architekti podobných debaklů by měli konečně uznat zodpovědnost za své dílo.