Iluze mírové smlouvy. Historik nastínil tři možné scénáře pro Afghánistán

Kolumbijský, libanonský a vietnamský model

Je potěšující, že v uplynulém týdnu skutečně došlo k prudkému poklesu násilností v Afghánistánu, což byla americká podmínka pro podpis smlouvy, ta ale neobsahuje žádnou dohodu o trvalém příměří, ani řešení sporů, které rozdělují Tálibán a demokraticky zvolenou afghánskou vládu, konstatuje historik. Zdůrazňuje, že podepsaný dokument je tak spíše dohodou o snaze dohodnout se.

I tak musely Spojené státy opustit svůj dlouhodobý požadavek, aby podstatnému snížení americké vojenské přítomnosti v zemi předcházelo zahájení přímých rozhovorů mezi afghánskými stranami, poukazuje Boot. Soudí, že Tálibán tak do rozhovorů, které mají probíhat v Oslu, jde v silnější pozici, jelikož se mu podařilo dosáhnout příslibu odsunu amerických jednotek do 14 měsíců. Publicista očekává tři možné scénáře: dobrý, špatný a nebezpečný.

Dobrý scénář by podle historika kopíroval vývoj v Kolumbii, kde byla po padesáti letech války a čtyřech letech jednání v roce 2016 podepsána mírová smlouva mezi vládou a povstalci z hnutí FARC, kteří souhlasili, že složí zbraně a zařadí se zpět do společnosti. Ačkoliv od té doby došlo k jistým porušením dohody, z něhož se obviňují obě strany, mír drží, občanská válka znovu nepropukla, počet vražd v roce 2017 klesl na historické minimum a byť od té doby mírně roste, země je násobně poklidnější než v minulosti, shrnuje Boot.

Modelem špatného scénáře je Libanon, nastiňuje historik. Připomíná, že tamní ničivá občanská válka zuřila od roku 1975 a po 14 letech ji ukončila dohoda, která rozdělila moc v zemi mezi čtyři náboženské skupiny - sunnity, ší'ity, křesťany a drúzy -, přičemž na její naplňování dohlížely syrské okupační síly, které sice v roce 2005 odešly, ale mír drží jen za vysokou cenu.

"Ačkoliv je Libanon technicky demokracií, skutečnou moc drží Hizballáh, který je jak politickým hnutím, tak radikální ší'itskou milicí," pokračuje Boot. Konstatuje, že Íránem podporovaný Hizballáh sice neprosadil své fundamentalistické názory v sekulárnější části libanonské společnosti - v Bejrútu chodí nezahalené ženy a volně se podává alkohol -, ale diktuje, kdo bude vládnout a využívá zemi jako baštu k uplatňování svého vlivu v okolních zemích a jinde ve světě.

Nebezpečný scénář by byl opakováním vývoje v Jižním Vietnamu, uvádí publicista. Poukazuje, že mírovou dohodu z roku 1973, která ukončila americkou vojenskou přítomnost v zemi, Severní Vietnam náhle porušil, o dva roky později oslabený jihovietnamský stát podlehl severovietnamské bleskové válce a opuštění američtí spojenci museli prchnout ze země, případně skončili v brutálních převýchovných táborech.

Čas, který Trump neposkytne  

"Pokud bych si nyní musel vsadit, řekl bych, že nebezpečný scénář je tím nejpravděpodobnějším a dobrý scénář tím nejméně pravděpodobným," pokračuje Boot. Špatný scénář, kdy Tálibán bude ovládat ostentativně demokraticky volenou vládu, podle něj leží někde mezi. Záleželo by také na tom, zda by se Tálibán pokusil vnutit své středověké představy městskému obyvatelstvu, jak činil v 90. letech, nebo by podobně jako Hizballáh toleroval odlišné společenské systémy v různých částech země, přemítá historik. Sám soudí, že Tálibán bude brutální jako v minulosti, byť slibuje progresivnější přístup.

Výsledek závisí na tom, jak dlouho zůstanou američtí vojáci v Afghánistánu, myslí si Boot. Přiznává, že Tálibán je neporazitelný, ani nevykazuje ochotu složit zbraně a vládní síly sice tvrdě bojují, ale mají těžké ztráty, tudíž není zřejmé, zda dokážou vydržet při absenci podstatné americké pomoci ve formě poradců, zpravodajských informací, logistiky a především letectva. Jižní Vietnam byl ostatně mnohem silnější stát než dnešní Afghánistán a bez americké pomoci se zhroutil, což platí i o irácké armádě, která v roce 2014 nedokázala čelit Islámskému státu, shrnuje publicista.  

Spojené státy přislíbily snížit počet vojáků ze 14.000 na 8.600 během čtyř a půl měsíců a následně během čtrnácti měsíců na nulu, uvádí historik. Podotýká, že podle amerických představitelů je odsun vojsk podmíněný dodržováním dohody ze strany Tálibánu, což zahrnuje i společný boj proti al-Káidě a Islámskému státu, ale rozhodující slovo nakonec bude mít americký prezident Donald Trump.

Trumpovi poradci si mysleli, že prezident věří v partnerství s kurdskými silami na severu Sýrie v boji proti Islámskému státu a íránskému vlivu, ale v prosinci 2018 je šéf Bílého domu vyšachoval a nařídil stažení amerických vojsk z oblasti, připomíná Boot. Obává se, že v Afghánistánu se toto může opakovat, protože Trump zkrátka chce odejít a o odchodu může snadno rozhodnout bez ohledu na to, jak Tálibán dohodu dodržuje, jen aby se mohl chlubit před svými voliči.

"Dohoda s Tálibánem alespoň nabízí naději na mír," přiznává historik. Dodává, že naplnění jejího potenciálu si ale paradoxně žádá delší přítomnost amerických vojsk, než bude Trump zřejmě ochoten připustit.