Konec amerického angažmá na Blízkém východě? Profesor očekává velké změny

Zásadní změna situace

S ohledem na mimořádnou důležitost tzv. Centrálního velitelství (CENTRCOM), tedy geografické vojenské velící struktury pokrývající Blízkých východ a severní Afriku, pro americkou bezpečnostní politiku v posledních dvou dekádách jsou Gvosdevovi studenti často překvapeni, že orgán byl vytvořen relativně nedávno, v roce 1983.

Došlo k tomu s prudkým rozvojem sil rychlé reakce v 80. letech během prezidentství Ronalda Reagana, nastiňuje profesor. Vysvětluje, že do té doby spadal Blízký východ mezi kompetence zaběhnutých amerických velitelství pro Evropu a Pacifik, přičemž změnu podnítilo vyhlášení tzv. Carterovy doktríny - a její následné Reaganovy verze -, která povýšila obranu Blízkého východu a především tamních energetických zdrojů a transportních tras na stejnou úroveň jako obranu americké pevniny.    

"Vzhledem k situaci v 80. letech, v neposlední řadě studené války se SSSR, to dávalo strategický smysl," pokračuje odborník. Soudí však, že ekonomické, technologické a geopolitické změny posledních let oslabily strategické základy tohoto uspořádání natolik, že americký prezident Donald Trump loni v lednu naznačil, že za těchto posunů již Carterova doktrína nemusí platit.

Na první pohled se by dalo předpokládat, že Bidenův bezpečnostní tým automaticky zvrátí veškeré Trumpovy odchylky od statutu quo v bezpečnostní politice Spojených států, připouští Gvosdev. Očekává však, že během Bidenova prezidentství se prohloubí tři trendy, které dále zpochybní užitečnost Carterovy doktríny.

Nové výzvy, nové regiony

Za první označuje autor komentáře dlouhodobý dopad tzv. abrahámských dohod, jelikož normalizace vztahů mezi Spojenými arabskými emiráty a Izraelem vytváří základ pro budování nové energetické infrastruktury a ekonomických koridorů mezi Arabským poloostrovem a Středozemním mořem.

V kombinaci s objevem nových surovinových ložisek ve východním Středomoří bude možné pokrýt větší část energetických potřeb Evropy přes Středozemní moře, poukazuje politolog. Míní, že to rozšiřuje i stávající plány na větší export iráckých energií na Západ skrze depoty ve Středomoří.

"Souběžně s tím zkoumá Írán cesty, jak by dodával své energie na trh jak skrze Kaspické moře, tak - a to je důležitější - napojením na čínský uzel v Gwádaru v Pákistánu," píše Gvosdev. Vysvětluje, že Čína si uvědomuje svou Achillovu patu, která spočívá v nutnosti dovážet klíčové energie po moři, přičemž v případě střetu se Spojenými státy mohou být tyto cesty narušeny. To je ostatně základem rusko-čínského energetického partnerství, ale jak Peking prohlubuje spolupráci s Teheránem hledá i jiné bezpečnější cesty, tvrdí profesor.  

Do roku 2030 bude narůstat poměr energetických zdrojů z Perského zálivu, které nebudou z oblasti transportovány po moři, domnívá se expert. Konstatuje, že zabezpečení zálivu pro otevřenou plavbu zůstane sice důležitým zájmem, ale jeho význam poklesne a Spojené státy naopak budou muset věnovat větší pozornost zajištění stabilní rovnováhy ve východním Středomoří, především zabezpečení energetických nalezišť a zásobovacích linií v kyperských vodách.    

Spojeným státům a Evropské unii zazvonil v tomto směru důležitý budíček uplynulý podzim, kdy se spory ve východním Středomoří - především mezi Řeckem, Tureckem a Kyprem - vyostřily, připomíná politolog. Věří, že udržování tohoto regionu v pozadí a soustředění se na jiné části Blízkého východu nemusí být v nadcházejících letech udržitelné, nemá-li energetická bezpečnost euroatlantického prostoru záviset na komplikovaném hledání rovnováhy mezi Egyptem, Izraelem, Libanonem, Kyprem, Tureckem a Řeckem, nehledě na proklamovaný americký cíl snížit energetickou závislost Evropy na Rusku.

Druhou změnou je podle profesora pravděpodobný tlak Bidenovy administrativy na další ústup od uhlíkové energetiky, kdy se nová administrativa přinejmenším verbálně hlásí k vizi, kterou před patnácti lety nastínil někdejší Reaganův bezpečnostní poradce Robert McFarlane, tedy dvacetiletém horizontu pro změnu energetických zdrojů. V rámci "rozchodu s benzínem", o kterém McFarlane hovoří, se bude strategická priorita přesouvat od Blízkého východu k jiným regionům, očekává autor komentáře.

Třetím faktorem je probíhající transformace extremistických hnutí od geograficky ukotvených organizací s fyzickou přítomností v konkrétních zemích k rozptýleným kybernetickým sítím, které si poskytují výcvik a instrukce bez fyzického setkávání, upozorňuje Gvosdev. Dodává, že pokračující posun k "al-Káidě 2.0" a "kyberchalífátům" znamená, že část protiteroristických operací řízených CENTCOM bude postupně předávána jiným institucím.

"Pochopitelně, máme také vysoký stupeň rýsující se kontinuity s Obamovým bezpečnostním týmem, který se pokoušel 'přenést' americké národně-bezpečnostní priority z Blízkého východu do vod Pacifiku," připomíná autor komentáře. Výše uvedené podle něj naznačuje, že Bidenova administrativa bude muset začít přemýšlet o tom, jak chce zakotvit Spojené státy na Blízkém východě a zda dřívější předpoklady budou funkční také v budoucnu.