NÁZOR: Dvacet let od 11. září stále nevíme, jak nahlížet na radikální islám

Islamistům šlo vždy především o moc

Zakaria připomíná, že Čína je na základě pádných důkazů obviňována z rozsáhlé a dlouhodobé perzekuce svého muslimského obyvatelstva, která zahrnuje masové věznění, systematickou "převýchovu", permanentní sledování a v některých případech i nucenou sterilizaci.

"Jinými slovy, ideologicky nejzapálenější islamistická vláda světa říká, že jejím nejbližším spojencem bude země, která vede to, co mnozí pozorovatelé označují za kulturní genocidu muslimů," deklaruje autor komentáře. Vyvozuje z toho závěr, že militantním islamistickým hnutím jde vždy především o moc, nikoliv o náboženství.

Dvacet let po 11. září stále nemáme jasno, jak nahlížet na radikální islám, míní politolog. Přiznává, že je reálný, vnímáme jej jako zlo, ale během uplynulých dvou dekád ztratil ideologické opodstatnění.

Skutečný střet civilizací se podle komentátora totiž nikdy neodehrával mezi Západem a islámem, ale uvnitř islámského světa, mezi vládnoucími režimy a opozičními islamistickými hnutími, obecněji řečeno mezi umírněnými a radikálními náboženskými uskupeními.

Jako příklad dává Zakaria původní fatvu Usámy bin Ládina z roku 1996, která ospravedlňovala boj se "vzdáleným nepřítelem" - Spojenými státy - jejich podporou režimům v Egyptě a Saúdské Arábii, které označovala za "blízké nepřátele" a hlavní cíl úsilí. Záměrem tedy bylo odstranění vládnoucích diktátorů a jejich nahrazení islamistickými hnutími, které by vládly muslimskému světu ve stylu zaniklých chalífátů, dodává politolog.

Bin Ládinova strategie byla založena na fantaskní představě, že stovky milionů muslimů touží po právu šaría a že jejich odmítání diktátorů, jako byli Saddám Husajn nebo Hafíz Asad, se přetaví do podpory kleriků, kteří tyto režimy rovněž odmítali, vysvětluje autor komentáře. Upozorňuje, že ve skutečnosti většině arabského světa sice skutečně vládli neoblíbení tyrani, ale ukázalo se, že tamní obyvatelstvo chce větší otevřenost, více demokracie a posun k modernímu životu, nikoliv jeho odmítnutí.     

Dokladem toho byly masivní demonstrace z roku 2011, které vešly ve známost jako arabské jaro, stejně jako četné volby v muslimském světě, například v Iráku, Tunisku, Turecku, Pákistánu, Indonésii a Malajsii, míní politolog. Připomíná, že i když v nich zvítězily islamistické strany, přiklonily se k fungování v demokratickém rámci, jsou relativně umírněné a jen zřídka prosazují striktní šaríu.

Proměny islámského světa

"Průzkumy veřejného mínění dlouho ukazují tento trend," pokračuje Zakaria. Poukazuje, že expert na Blízký východ Fawaz Gerges již v roce 2009 zjistil, že nálady v desítkách muslimských zemí vykazují společný rys, kterým je konec podpory militantního islámu a terorismu.

V Jordánsku mezi lety 2005 a 2009  klesl počet obyvatel, kteří považovali sebevražedné útoky za "v jistých případech ospravedlnitelné", z 57 % na 29 %, v Indonésii  mezi lety 2004 a 2009 stoupl počet lidí zcela odmítajících terorismus ze 41 % na 74 %, uvádí autor komentáře. Dodává, že v Pákistánu v roce 2009 zcela odmítalo terorismus téměř 90 % jedinců, zatímco o sedm let dříve to bylo jen 43 %, přičemž následné průzkumy společnosti Pew Research Center potvrdily, že odpor vůči militantnímu islámu je mezi muslimy široce přítomný.

Proti tomu jen 46 % Američanů v roce 2009 považovalo záměrné bombardování civilních cílů za zcela nepřijatelné, zatímco 24 % z jejich spoluobčanů jej označovalo za "v některých případech přípustné, dává do kontextu Zakaria.

V potaz je třeba vzít také měnící se roli některých nedemokratických muslimských zemí, jako Saúdská Arábie či státy Perského zálivu, zdůrazňuje politolog. Vyzdvihuje, že Saúdská Arábie byla dlouhá desetiletí před 11. zářím 2001 ideologickým, politickým a finančním srdcem islamistického fundamentalismu, šířila kleriky, peníze, mešity a medresy do muslimského světa, to vše zaobaleno do netolerantního a puristického výkladu islámu.

Pak přišlo 11. září a především teroristické útoky v Saúdské Arábii z let 2003 a 2004, v jejichž důsledku začala tamní monarchie měnit kurz způsobem, který americký generál David Petraeus označil za jeden z nejdůležitějších, ale přitom nejméně zmiňovaných pozitivních posunů ve válce proti terorismu, konstatuje Zakaria. Tento vývoj podle něj pokračuje, a přestože saúdský korunní princ tvrdě potlačuje opozici, otevřel saúdskou společnost cizím kulturním a vzdělanostním vlivům, oslabil moc obávané náboženské policie a výrazně posílil práva žen.  

V roce 2001 byly Spojené arabské emiráty spolu se Saúdskou Arábií a Pákistánem jediné státy, které uznávaly vládu Tálibánu, zatímco dnes nejenže Tálibán neuznaly, ale naopak mají diplomatické vztahy s Izraelem, se kterým budují silné ekonomické a společenské vazby, aniž by to vyvolávalo větší odpor ve zbytku muslimského světa, poukazuje politolog. Zdůrazňuje, že města jako Abú Zabí, Dubaj či Dauhá jsou ve srovnání se zbytkem Blízkého východu i velkou částí Asie otevřená, rozmanitá a moderní.

"Ve všech případech jde pochopitelně o absolutistické monarchie, ale skutečnost, že se přestaly podbízet fundamentalistům a nyní otevřeně přijímají západní a moderní hodnoty, je vypovídající," píše Zakaria. To, že Tálibán vnímá Čínu jako nejdůležitějšího partnera, proto nepovažuje za překvapivé a naopak očekává, že pro nový afghánský režim bude mnohem těžší najít si spojence v současném muslimském světě.