V Iráku se šetří. Vláda v zemi, kde je pětina chudých, seškrtala důchody

V Iráku, kde pětina občanů spadá mezi chudé, je to hodně, takže premiér Mustafa Kázimí situaci musel vysvětlovat na dlouhé tiskové konferenci. Tvrdil, že nejde o škrty, ale o nedostatek hotovosti, a že věc by se měla brzy napravit. O situaci v Iráku napsala agentura AFP.

Po mnoha výzvách k úsporám je to poprvé, co vláda přistoupila k činu. "Pokladna je téměř prázdná, zazněl návrh snížit všechny mzdy až k ministrům a náměstkům," sdělil agentuře vysoký činitel, který ale nechtěl být jmenován.

Parlament, často kritizovaný při pouličních protestech, však hlasoval proti. Kázimí nakonec ohlásil snížení výplat jenom pro 27 procent příjemců důchodů s tím, že dluh jim v budoucnu bude doplacen. Tisícům domácností ale už tak příjmy klesly kvůli opatřením přijatým kvůli koronaviru.

Deficit trvá a každý měsíc k němu přibude v přepočtu dalších 93 miliard korun. Mzdy a důchody jsou první, z nichž může vláda ukrojit - představují většinu z téměř 106 miliard korun každoměsíčních státních výdajů. Jde o dědictví klientelistického režimu zavedeného po pádu bývalého prezidenta Saddáma Husajna v roce 2003. Tehdy ale státních zaměstnanců nebyl ani milion, dnes jsou jich čtyři miliony. V Iráku, který patří k zemím s mladým obyvatelstvem, každoročně vstupuje do aktivního pracovního života 800.000 lidí.

Čtyři miliony lidí závisí na příjmu od státu jako důchodci nebo příjemci odškodnění za roky věznění. Peníze z veřejné poklady dostává každý pátý Iráčan, což zatěžuje finance státu, který je naprosto závislý na ropných příjmech, v současné době poznamenaných poklesem cen této suroviny.

Zaměřením se na důchody úřady oživují energii protestů, které začaly loni v říjnu proti korupci a vysokým životním nákladům. "Musejí si snížit vlastní platy a uvidí, co prožíváme. Berou chléb z úst chudým lidem, ale vláda stále nenahradila peníze, které byly od roku 2003 ukradeny," řekla Nisrín, která byla 30 let učitelkou. Iráčané hovoří až o třetině příjmů z ropy, které skončily v kapsách politiků a nepoctivých podnikatelů.

Kázimí se zmínil o někdejších iráckých uprchlících z města Rafhá v sousední Saúdské Arábii. Uprchli za Saddámova režimu a každý z nich dosud dostává odškodnění stejně jako všichni členové jejich rodin. Je jich nyní přes 30.000.

Systém se nelíbí bagdádskému nezaměstnanému Jásirovi Saffarovi. "Proč odškodňovat lidi, kteří už dlouho žijí v Evropě, a ne ty, kteří tady žili za embarga, za Saddámovy diktatury a v dobách terorismu?" ptá se.

Až 100.000 lidí, kteří byli za Saddáma vězněni, dostává od státu měsíčně ekvivalent 24.000 korun. Bojí se, že budou těmi dalšími, na koho dopadnou úsporná opatření, mnozí tento týden vyšli do ulic v Bagdádu i na jihu země.

Iráčané dobře vědí, jak velké jsou platy politiků. U poslanců je to 80.000 až 133.000 korun za měsíc, což je desetinásobek průměrné mzdy. K tomu je ještě třeba přidat 20.000 korun na zajištění bezpečnosti.

Má-li se vláda udržet u moci, musí nejen šetřit, ale také najít prostředky k investicím. Za Saddáma veřejný sektor zajistil práci všem univerzitně vzdělaným lidem, velké části obyvatelstva dal práci průmysl a zemědělství dotované státem. Dnes jsou továrny vybrakované válkou a zavřené, pole neobdělaná a města nafouklá přílivem lidí z venkova. Absolventi univerzit podplácejí, aby se dostali do státní služby. Na soukromý sektor dušený daněmi ani nepomyslí stejně tak jako na zadrhávající se bankovnictví.