SERIÁL - Druhým ohlédnutím pokračujeme v seriálu, jehož náplní je putování po městech, k nimž se váže přídomek „opuštěná“ nebo také „Města duchů“. Zhruba 40 kilometrů od španělské Zaragozy se ve stejnojmenné provincii nachází pláň lemovaná nízkými pahorky: nejvyššímu se říká Lobo. Jde o samé centrum regionu Campo de Belchitea, jehož okolí se řadí k nejvyprahlejším místům v Aragonii.
Historici do svých kronik vepsali rok 1122 a Alfonso de Battler dává vzniknout Bratrstvu Belchite, jehož úkolem je bránit hranice proti vpádu dobyvatelů, své sídlo pak nalezli ve stejnojmenné vesničce. Právě u ní se během Napoleonských válek rozhořela jedna z bitev Polo-ostrovní války (Peninsular War, 1808-1814) za španělskou nezávislost. 15. června 1809 se střetly francouzské a španělské síly v bitvě u María de Huelva (cca 17 km jihozápadně od Zaragozy). Španělská strana vedená Joaquínem Blake y Joyesem svedla duel s císařskou francouzskou jízdou Louise Gabriela Suchota u Belchite. Po vojensky bezvýznamných půtkách z předchozího dne Francouzi udeřili na pravé křídlo Joyesovy armády a způsobili mu nemalé ztráty, ovšem početná skupina Španělů, kteří se prozíravě vzdálili z dělostřeleckých postavení, zůstala v plné síle, takže výsledek této bitvy byl nejednoznačný. Historie však hodlala malému městečku připravit mnohem horší zkušenost.
Španělský konfliktŠpanělská občanská válka (1936-1939) je dodnes řazena mezi konflikty, nad nimiž historici dumají. Podle oficiálních lexikonů a encyklopedií je hodnocena jako jedno z nejvíce nepřehledných a nejednoznačných vojenských střetnutí. Na opačných stranách proti sobě stáli Republikáni a Nacionalisté. První, většinou titulovaní jako hordy komunistů, socialistů a liberálů, podporované baskickými a katalánskými nacionalisty, hájili demokraticky zvolenou druhou španělskou vládu. Jejich odpůrci, zvaní též Frankisté, byli zástupci pravého křídla a stoupenci fašistů za účasti španělských nacionalistů a křesťanských demokratů. Vedl je generál Francisco Franco (1892-1975) pokoušející se chopit vlády vojenským pučem. Jestliže Franco měl od počátku konfliktu podporu Německa a Itálie, Republikány posílili takzvaní Interbrigadisté, v jejichž řadách bojovali Angličané, Francouzi, Italové, Čechoslováci, dobrovolníci ze Sovětského Svazu a příslušníci Lincoln-Washingtonova praporu, tedy Američané angažující se ve válce bez souhlasu či příkazu vlády USA.Historie této války je odlišným tématem, po vyčerpávajících, brutálních a krvavých bojích, „...jako by rudá půda Aragonie symbolizovala nasycenost krví.", lemovaných 300 000 mrtvými nakonec triumfoval generál Franco, jehož vítězství rovněž není jednoznačně přijato. Jedni v něm vidí vítězství demokratických sil, druzí označují jeho vládu za totalitní režim a Franca samotného za nelítostného diktátora. Nás však zajímá Belchite, které válečná vřava navždy změnila.
Smrt byla za každým rohemUdálosti v Belchite označovali přímí účastníci bitvy za devastaci španělského národa. Hrůzné divadlo se začalo odvíjet 24. srpna 1937, kdy armáda Republikánů zahájila ofenzívu, jejímž cílem mělo být hlavní město Aragonie Zaragoza. Jejich bleskový postup měly za úkol přerušit, nebo alespoň pozastavit složky Frankových přívrženců, soustředěných právě v okolí Belchite. Rozpoutal se bez nadsázky masakr, který trval až do 7. září 1937, kdy se poslední přeživší nacionalisté rozhodli vzdát. O nepřehlednosti bitvy a jejích následcích svědčí fakt, že není možné ani spočítat oběti ať vojenské či civilní. Některé záznamy uvádějí oficiálně 5006 mrtvých, jiné hovoří o dvojnásobku.Na obranné pozice v Belchite zaútočily letecké síly a dělostřelectvo, ovšem Nacionalisté se tvrdě bránili. Postupem času se oběma stranám postavil další, mnohem horší nepřítel. Aragonie je skutečně jedna z nejsušších oblastí, navíc tu na sklonku léta 1937 panovalo nezvykle velké horko. Vojáci tak často bojovali víc s dehydratací a někteří omdlévali žízní. Velitelé, aby udrželi disciplínu, neváhali zastřelit několik jedinců, kteří chtěli najít zdroj vody. V zákopech tak docházelo k nechutným scénám, kdy vyprahlí obránci Belchite pili vlastní moč, jiní zabíjeli mezky určené pro převoz vojenského materiálu a sáli krev z mrtvých zvířat. O moc lépe na tom nebyli ani dobyvatelé – sice měli k dispozici pramen, ovšem cisterny od něj přivážely vodu natolik znečištěnou, že ji vojáci ředili dodávaným vínem, aby se vůbec dala pít.
ApokalypsaV noci z 2. na 3. září dorazily republikánské posily, americké jednotce se podařilo prolomit vnější obranný kruh a začal skutečný masakr. Budovy narušené bombardováním se postupně hroutily a pohřbívaly v suterénech členy obranných postavení Nacionalistů. Hromady trosek byly tak velké, že do města nemohly vjet tanky, protože by neměly šanci vůbec manévrovat. Franco obráncům nedovolil ustoupit, ale ani jim neposlal posily, protože horečně využíval každé hodiny, kterou jeho věrní u Belchite získali, k zachycení hlavního útoku na Zaragozu. Ve městečku tak nastal boj muže proti muži, jehož hlavním rysem byl neuvěřitelný chaos: neexistovaly postupné linie, velitelé i vojáci vůbec netušili, kde se nachází nepřítel, vše bylo zahaleno houstnoucím prachem a kouřem. Protistrany se postupně promíchaly, dezorientovaní vojáci bez varování stříleli ve směru jakéhokoli pohybu, z balkonů padaly granáty bez ohledu na to, kdo se pod nimi zrovna pohyboval. Není třeba zdůrazňovat, že často se střílelo na vlastní lidiv duchu krutého pravidla pro přežití: „Střílej dříve než ten druhý!". Z městečka se nedostala podstatná část jeho obyvatel, také civilisté byli často zkoseni střelbou aniž by mohli nějak dát najevo, že je konflikt vůbec nezajímá.Už 3. září byly ulice doslova zavaleny mrtvolami. Herbert Matthews, americký dopisovatel listu The New York Times byl svědkem scény, kdy jeden z vojáků navršil na sebe osm těl a z tohoto úkrytu pokračoval v palbě. Dle jeho pamětí však v následující noci, kdy se nad Belchite vznášel pach spáleného a hnijícího masa, náhle nastalo ticho, rušené jen slabým chrastěním růženců přeživších a modlících se civilistů ve sklepích.Pouliční boje vyvrcholily 5. září, v podvečer Republikáni zaútočili na kostel San Agustin, jehož věž bránilo jedno z posledních ohnisek odporu Nacionalistů. Dobýt tuto stavbu se před několika dny pokusil oddíl Američanů, ale z dvaadvacetičlenného týmu přežili jen dva. Dělostřelcům se podařilo zničit schody vedoucí do věže, takže její obránci neměli možnost uniknout. Byla jim nabídnuta možnost se vzdát a stát se zajatci, což Nacionalisté odmítli. Po několika nepovedených atacích stavby nakonec obléhatelé objekt zapálili – z obránců nikdo nepřežil.Ráno 6. září chtěla skupina Nacionalistů, hájících poslední místo odporu v budově městské rady, využít únavy a částečného klidu zbraní k zoufalému průlomu řad Republikánů, ale z tří stovek vojáků jich uprchlo pouze osmdesát. Ostatní byli v poslední velké přestřelce v ulicích Belchite zabiti. Až do následujícího dne pokračovaly lokální střety, 7. září byla bitva definitivně u konce, obránci neměli munici, síly ani důvod v boji pokračovat.
Frankova pomstaŘežba v Belchite však naplnila Francovy naděje – hlavní útok byl natolik zpomalen, že Republikáni u Zaragozy neuspěli. A generalissimo Franco dobře pamatoval, kde se o tom rozhodlo. Po ukončení války vyhlásil nulovou toleranci vůči opozičním stranám a odborům a nezapomněl ani na pokoření Belchite: na jeho rozkaz se museli zajatí Republikáni španělského původu vrátit na místo činu a nedaleko trosek vystavět nové město. „Je vaší povinností nyní obnovit to, co jste předtím zničili!" zněl jeho argument. Původní Belchite zůstalo zachováno ve zničené podobě jako upomínka na škody, dle Francova vysvětlení: „... napáchané ve Španělsku silami komunismu!"Zvláštní vztah týkající se památníku se dá přičíst stále nejednotnému přístupu španělské vlády ke španělské občanské válce (zejména kvůli následnému brutálnímu Francovu panování). Možná nejvýstižnější jsou slova francouzského spisovatele Alberta Camuse (1913-1960): „Právě ve Španělsku člověk poznal, že může mít pravdu a přesto být poražen, že síla může přemoci ducha, že jsou chvíle, kdy odvaha nedojde ocenění. To je bezpochyby jeden z důvodů, proč tolik lidí na světě považuje španělské drama za osobní tragédii."
Památník i filmové místoVzhledem k tomu, že ruiny Belchite jsou přístupné, mohou si turisté udělat obrázek, v jakých podmínkách tehdy sváděly boje dvě nesmiřitelné strany, je jen třeba při prohlídce dávat pozor, protože narušené zdivo se postupně rozpadá. Většina plochy je ponechána ve stavu, v jakém se nacházela v září 1937, pouze v některých okrajových částech proběhlo několik pokusů o obnovu, ale záhy se od nich ustoupilo. Prakticky všechny objekty v Belchite jsou poznamenány dělostřeleckou palbou a bombardováním z počátku obléhání. Když se rozpoutaly pouliční boje, měli vojáci k dispozici granáty, ale z důvodu promíchání obou válčících stran se střety později omezily výlučně na používání ručních zbraní – nezřídka se totiž stávalo, že řetězově narušené stavby pohřbily ve svých sutinách i toho, kdo granát házel. Co je velice pozoruhodné, že sochy zdobící exteriéry jsou na rozdíl od okolí poškozeny jen minimálně; traduje se, že bojující na obou stranách měli k těmto němým svědkům krveprolití úctu.Čas od času zavítají do Belchite filmaři, jimž poskytuje scenérie zajímavé možnosti ztvárnění netradičních míst v jejich dílech. Učinil tak například jeden ze slavných Monty Pythonů Terry Gilliam ve snímku The Adventures of Baron Munchausen (Dobrodružství barona Prášila, 1988), který si dokonce vysloužil čtyři nominace na Oscara. Partie svého fantasy filmu El Laberinto del Fauno (Faunův labyrint, 2006) tu realizoval Guillermo del Toro, šlo především o úvodní sekvenci. Také tento film se dočkal nominace na Oscara – v kategorii cizojazyčných filmů.
Související
Město, které dvakrát navštívil Ježíš Kristus? Dnes je strašidelně prázdné
Děsivá a fascinující města duchů: Kdysi honosné budovy dnes obrůstají divokým porostem, přesto lákají tisíce lidí
města duchů , Španělsko , Zaragoza Belchite (Španělsko)
Aktuálně se děje
včera
Karel III. o Vánocích neuvidí dva prince. Do Sandringhamu nepřijedou
včera
Schick pokračuje ve výtečné fazóně. Čtyřmi góly proti Freiburgu přeskočil Kollera
včera
Útočník z Magdeburgu míří do vazby. Bilance páteční tragédie se změnila
včera
Počasí se ochladilo a déšť se mění ve sníh. Meteorologové poskytli předpověď
včera
RECENZE: Americký muzikálový hit Čarodějka protíná Hollywood a TikTok
včera
Robert Fico je u Putina v Kremlu
včera
Ukrajinci zaútočili na Kazaň. Putin teď slibuje mnohem větší destrukci na Ukrajině
včera
Poslední šance si vyřídit všechno potřebné. Pošta sdělila, jak bude mít otevřeno
včera
Davidovou trápí vyhřezlá ploténka. Na operaci se však zatím nechystá
včera
Bramborový salát podle Magdaleny Dobromily Rettigové
včera
Prosincové projevy politiků: Pavel bude poslední v řadě. Promluví i Zeman
včera
Důchody dostanou lidé do Štědrého dne. Příští rok už to bude o Vánocích jinak
včera
Rok od střelby na FF UK: Oběti se spravedlnosti nedočkají, přestože viníka smrti 14 lidí známe
včera
Otevírací doba o Vánocích. Pořádky se nemění, zákon mluví jasně
včera
Rok od tragédie, která změnila život mnoha lidem. Česko si připomíná nejhorší masovou střelbu v historii
Aktualizováno včera
OBRAZEM: Česko si připomnělo oběti tragédie na FF UK. Naší společností otřásla, říká Fiala
21. prosince 2024 21:56
Kate a William dojali Brity vánoční pohlednicí. Zachycuje klíčový moment tohoto roku
21. prosince 2024 20:30
Česká hymna poprvé zazněla před 190 lety. V Tylově Fidlovačce
21. prosince 2024 19:33
Policii znepokojuje, co se děje na D1 před Brnem. Ukázala záběry nebezpečných nehod
21. prosince 2024 18:50
Nobelova cena pro Trumpa? Při splnění jednoho předpokladu může být kandidátem
Pokud budoucí americký prezident Donald Trump dokáže docílit vyřešení konfliktu na Ukrajině, mohl by dostat Nobelovu cenu míru. V komentáři pro server Foreign Affairs napsal americký politolog Michael McFaul.
Zdroj: Jakub Jurek