Paranoidní Rusko a kágébák Putin. Je zle, Skandinávie chystá krizový plán

Na konci března pohrozil ruský velvyslanec Michail Vanin jaderným útokem na Dánsko. Myslel to vážně? Proč se Moskva uchyluje k rétorice z dob studené války?

Těžko si lze představit jaderný útok Ruska na Dánsko jako jednu malou zemi v Evropě. Tato výhrůžka je součástí širší ruské zahraniční politiky vůči Západu jako celku. Rusko si nepochybně uvědomuje, že je Dánsko součástí kolektivní bezpečnosti v rámci NATO a případný konflikt by se týkal nikoli jen Dánska, ale celého Západu.

Je třeba vzít v potaz to, že Rusko není demokratickým státem, tím ostatně ani nikdy nebylo, spíše tím, co se v politologii označuje slovem „hybridní demokracie." Dnes je situace v Rusku podle řady demokratických ukazatelů ještě daleko horší než před deseti patnácti lety, kdy se Vladimir Putin stal prezidentem. Čím více se země vzdaluje od skutečné demokracie, tím větší je zde riziko vzrůstající represivnosti vůči svým obyvatelům a agresivity vůči svým sousedům. Nedemokratický charakter Ruska se zde snoubí s geopolitikou, resp. imperiálními ambicemi, a zvláštním způsobem vnímání mezinárodní politiky. V. Putin je bývalý příslušník KGB, způsob myšlení z dob studené války mu proto není cizí.

Navíc se nechce smířit s oslabením tradičního ruského impéria, které přišlo s rozpadem SSSR. Tento velmocenský prvek ruské zahraniční politiky, který vyvolává k potěšení Ruska v zahraničí obavy, jistě přináší Putinovi v části populace politické body, jež mohou kompenzovat slabou ekonomickou výkonnost, špatnou a zkorumpovanou státní správu atp. Rusko se ale současně chová poněkud nepředvídatelně a navíc paranoidně, cítí se ohroženo, mimo jiné proto, že jeho bývalá součást na západě, Baltské země, jsou dnes součástí NATO. Navíc se Ukrajina chce více přimknout k Západu...

Rusko je tak „obklíčeno" řadou liberálně-demokratických režimů, které svět vnímají diametrálně odlišně. V tomto kontextu je nutné chápat výhrůžky Ruska, včetně výhrůžek M. Vanina, který varoval Dánsko před tím, aby se stalo součástí amerického obranného protiraketového štítu. Rusko zkrátka vnímá současný svět svou optikou, která se zásadně liší od té naší. Neustále hovoří o zvyšujícím se napětí, ohrožení bezpečnosti, vyvolávání nestability a tak dále. Ovšem není ochotno přiznat, že zdrojem tohoto napětí je samo.

Ruské stíhačky na Baltem, údajně i ruské ponorky u Finska a Švédska. Jak moc se za poslední rok změnila bezpečnostní situace ve Skandinávii? Představuje politika Moskvy reálnou hrozbu pro severní Evropu?

Ano, Rusko je v severní Evropě vnímáno jako nejvážnější hrozba pro bezpečnost v Evropě. Například v dubnu 2015 vydali ministři obrany všech pěti severských států společné prohlášení o tom, že se region severní Evropy musí připravit na krize či incidenty vyprovokované Ruskem. Jiným příkladem je výroční zpráva NORDEFCO (tj. partnerství severských států v oblasti obrany), jež začíná úvahou o Rusku, které anektovalo Krym a angažuje se na východní Ukrajině, což znamená ohrožení severských států a regionu kolem Baltského moře.

Nejde samozřejmě jen o ruskou válku na Ukrajině, které se severských států bezprostředně netýká, ale o časté narušování vzdušného prostoru jednotlivých severských států ruskými vojenskými letouny. Známý je také švédský „hon" na ruské ponorky, jež pronikly do bezprostřední blízkosti švédského pobřeží. Přirozenou reakcí na ruskou zahraniční politiku je to, že severské země dnes přehodnocují své bezpečnostní politiky a svůj vztah k Rusku. Agresivní politika Ruska vede k bližší spolupráce severských států v oblasti obrany s cílem efektivní výměny informací, společného krizového plánování, rychlé reakce na budoucí hrozby atp.

V praktické rovině se to projevuje třeba v současné době, kdy probíhá „Artic Challange exercise", tedy společné vojenské cvičení Finska, Švédska a Norska za účasti Velké Británie a USA. Cílem je prohloubit spolupráci severských států v oblasti obrany. Na toto cvičení by měly bezprostředně navázat další manévry - cvičení Baltic Operations s účastí 4500 vojáků ze 17 zemí.

Je třeba zdůraznit, že až do nedávné doby byla otázka úzké spolupráce obrany severských zemí poměrně delikátní a citlivou problematikou: Norsko, Island a Dánsko jsou v NATO, Finsko a Švédsko zůstávají mimo. NORDEFCO má své počátky teprve v roce 2009 a agresivní Ruská zahraniční politika nutí severské státy, aby v prohlubování spolupráce v oblasti obrany postupovaly rychleji.

Proč Švédko a Finsko nevstoupily přímo do NATO a jak nyní vypadá spolupráce mezi těmito severskými zeměmi a Severoatlantickou aliancí?

Důvody, proč tyto země nevstoupily do NATO, nalezneme hluboko v historii. Švédsko je unikátní v tom, že zhruba posledních 200 nebylo přímo zataženo do žádného válečného konfliktu, což je na evropské poměry takřka neuvěřitelné. Po napoleonských válkách si Švédsko uvědomilo, že jsou definitivně pryč doby, kdy mohlo výrazně promlouvat do evropské mocenské politiky a být evropskou mocností, která zasahuje do „vysoké" politiky. Dobrovolně se rozhodlo pro neutralitu, která mu výrazně pomohla k tomu, aby se vyhnulo všem budoucím válečným konfliktům.

V době studené války znamenala švédská neutralita jistou výjimečnost a výrazný status malé země v bipolárním světě a Švédsko bylo jakýmsi svědomím mezinárodního společenství, kdy kritizovalo nejen komunistické diktatury na východě, ale i přešlapy zahraniční politiky Západu, zvláště USA. Po pádu železné opony a vstupu do EU, která formuje svou zahraniční a bezpečnostní politiku, klasická švédská neutralita již není realitou. Švédsko se sice nadále nehodlá stát členem vojenské aliance, ale úzce spolupracuje s ostatními zeměmi v rámci EU a také v rámci NATO. Zapojilo se do mise ISAF, vedené NATO a posvěcené OSN. Švédsko dnes považuje ruskou agresi na Ukrajině za největší bezpečnostní hrozbu od konce studené války a deklaruje, že nezůstane pasivní, pokud členský stát EU či jiná severská země bude napadena....

Finsko se rovněž již před druhou světovou válkou snažilo o neutrální politiku, ovšem to nezabránilo SSSR, aby Finsko napadl. Finsko tak vedlo v letech 1939-40 a 1941-44 dvě války se SSSR a obavy z agresivního Ruska zde dodnes hrají velkou roli. V době studené války se Finsko podobně jako Švédsko vrátilo k politice neutrality, ale charakter této neutrality byl zcela jiný. Pro Finsko nebyla neutralita zcela dobrovolná, ale tato politika znamenala maximum, čeho mohlo Finsko dosáhnout, aby si zachovalo vnitřní svobodu a demokracii. Bylo neustále pod silným tlakem SSSR, k němuž Finsko vázala smlouva z roku 1948 o „přátelství a vzájemné spolupráci". Finsko se nemohlo zapojit do Marshallova plánu, nemohlo se stát členem NATO, ani se nemohlo zúčastnit evropské integrace.

Po skončení studené války se Finsko rozhodlo vstoupit do EU a dostat se z politické a i geografické periferie Evropy s cílem lépe zajistit si svou bezpečnost a další (politické a ekonomické) zájmy. Finsko dnes již také není neutrální zemí. Podobně jako Švédsko zůstává mimo NATO, ale vzrůstající agrese Ruska tak trochu vhání Finy do náruče NATO. Finsko tradičně úzce spolupracuje s NATO a občas se jevilo jako spolehlivější partner této organizace než leckterý řádný člen NATO. Ačkoli si většina populace zatím vstup do NATO nepřeje, v nedávné době přestalo být členství Finska v NATO tabu. Bývalý premiér Alexander Stubb je jedním z těch, kteří toto tabu prolamují a otevřeně o možnosti Finska vstoupit do NATO diskutují.

Švédsko je známé svým vstřícným postojem k imigrantům, štědrým sociálním systémem, jako první uznalo Palestinu, nebojí se kritizovat například Saúdskou Arábii. Odkud pramení tento liberalismus?

Tento zásadový postoj, který Švédsku velí kritizovat vše, co považuje za nesprávné, nehumánní či nedemokratické, není ve Švédsku žádnou novinkou. Silně se tento zásadový postoj často bez ohledu na důsledky objevoval v době studené války, kdy byl premiérem Olof Palme. Palme tvrdě kritizoval Husákův režim v ČSSR, ale také americkou válku ve Vietnamu. Vztahy Švédska a USA se tehdy dostaly na bod mrazu a USA dokonce stáhly svého velvyslance ze Švédska. Tento principiální postoj, který se odklonil od do té doby převažujícího pragmatického charakteru švédské neutrality, vycházel z představy o roli morálky v mezinárodních vztazích a přesvědčení o nutnosti poukázat na nešvary kdekoli na světě bez ohledu na bipolární rozdělení světa.

Samozřejmě lze v této politice vidět zřetelný idealismus či naivitu a kritikové Palmeho by rovněž zdůraznili pokrytectví, když Palme současně vyjadřoval své sympatie k různým levicovým a současně autokratickým režimům. V každém případě platí, že tímto postojem malá neutrální země na sebe výrazně upozornila a Švédsko mělo nezpochybnitelný vliv na lidskoprávní agendu, humanitární akce, mírové mise OSN apod. Tento idealistický postoj a neochota brát si servítky vůči řadě mimoevropských zemí dnes vede k tomu, že Švédsko přichází o spojence a dobrou pověst na Blízkém východě: nejen v Izraeli (kvůli uznání Palestiny), ale i v arabských zemích, kde panují kritizované autoritářské režimy.

Nicméně i ve Švédsku sílí protiislámské nálady. Lze očekávat nějaký zásadní obrat na politické scéně? Jak moc je silná krajní pravice v severských zemích?

Ve Švédsku tento obrat již nastal: pomineme-li epizodický úspěch Nové demokracie (1991-94), pak jsou protiislámské nálady reprezentované ve švédském parlamentu již od roku 2010, kdy uspěli „Švédští demokraté". Jedná se o radikálně pravicovou populistickou formaci, která svůj volební zisk ještě posílila v loňských volbách a stala se s 13 % třetí nejsilnější parlamentní stranou. Svůj úspěch zakládá na xenofóbní rétorice a protipřistěhovaleckým a protiislámským náladám. Tradiční strany na levici i pravici byly doposud k přistěhovalectví vstřícné a vnímaly jej nejen jako přínosné a obohacující švédskou kulturu a ekonomiku, ale chápaly vstřícnost vůči imigrantům jako gesto dobré vůle vůči trpícím lidem z různých koutů světa.

I v ostatních severských zemích je krajní pravice na vzestupu, ačkoli má v každé zemi jinou podobu. Zatímco Švédští demokraté mají temnou minulost s vazbami na neonacistické hnutí, od kterého se ovšem odstřihli a díky tomu jsou dnes vnímáni méně kontroverzně, ale jsou v parlamentu stále izolovaní, norská Strana pokroku, Dánská lidová strana či Strana Finů mají výhodu v tom, že nejsou tolik stigmatizovány a ostrakizovány. Historii prvních dvou zmiňovaných stran lze dohledat již na počátku 70. let a v jejich odporu vůči vysokému zdanění a rozbujelému státu blahobytu.

Dánská lidová strana, podobně jako Švédští demokraté, se ke státu blahobytu dnes hlásí, ale tvrdí, že jej imigranti podrývají a zneužívají. Dánská lidová strana vyhrála volby do Evropského parlamentu v roce 2014. V minulosti podporovala menšinovou vládu konzervativců a liberálů, kteří na oplátku podpořili zpřísnění dánské imigrační politiky. Norská Strana pokroku je dokonce od roku 1997 druhou či třetí nejsilnější parlamentní stranou. V roce 2013 se dokonce poprvé stala součástí vládní koalice.

Strana Finů je dnes druhou nejsilnější stranou ve Finsku. Všechny tyto strany v různé podobě a intenzitě vyjadřují obavy z imigrace z neevropských zemí, ohrožení národní kultury, západních (a severských) hodnot, ze zvyšování kriminality či ohrožení státu blahobytu. Tím se ovšem neodlišují od řady dalších obdobných formací v západní Evropě.

Finsko si nedávno zvolilo nového premiéra (v českých médiích prý nesprávně označovaného jako „český Babiš"). Byly tyto volby něčím výjimečné a mění se pozice Finska na mezinárodní scéně?

Letošní volby daly vzniknout zcela novému typu koalice. V jejím čele stojí Juha Sipilä z finské Strany středu. Součástí koalice se stávají i konzervativci bývalého premiéra Alexandera Stubba. Skutečnou novinkou je ovšem vstup Strany Finů do vlády. Tato strana se vůbec poprvé stává součástí vládní koalice. Z hlediska zahraničně-politické orientace Finska se jedná o zřetelný obrat: bývalý premiér Alexander Stubb byl zastáncem federalistické EU, Strana středu a zejména Strana Finů jsou v tomto směru daleko zdrženlivější a je jim přisuzován euroskepticismus. Strana Finů uspěla ve volbách v roce 2011 zejména kvůli svému odporu vůči sanování řeckých dluhů, do kterého se měly zapojit jednotlivé země eurozóny.

K výměně vlády ve Finsku bych poznamenal jen to, že bývalý premiér Stubb byl silný zejména v zahraniční politice, ale v domácí politice jeho vláda příliš neuspěla a nenaplnila očekávání finských voličů. Je proto vcelku přirozené, že nyní vládu skládají předchozí opoziční strany.

Pokud jde o srovnání A. Babiše a nového finského premiéra, podobnost lze sledovat v tom, že Sipiläho manažerský přístup a navenek prezentovaná „apolitičnost" mu přinesly důvěru voličů a naději, že se podaří zvrátit nepříznivou ekonomickou situaci. Na druhé straně Sipilä je dlouholetým členem standardní, zavedené strany se staletou tradicí, kterou její předseda „nevlastní." Z této strany se mnohokrát v minulosti rekrutoval premiér. Do čela strany se Sipilä vyhoupl až v roce 2012.

Čím by se mohla ČR inspirovat v severní Evropě a může naopak něco Česko nabídnout Skandinávii?

Nejsem si jist, čím by se mohly severské země inspirovat v ČR. Ve všech různých srovnávacích žebříčcích zemí světa či Evropy jsou severské země většinou na samotné špici (od HDP na hlavu a kvalitu života, přes úroveň vnímání korupce až po zastoupení žen ve veřejných funkcích). Na severských státech oceňuji jejich schopnost jednat společně, koordinovat svůj postup a dohromady být výrazným a respektovaným hráčem na mezinárodní scéně. Toho jsou ovšem severské státy schopny i samostatně.

Zdá se mi, že ČR takto vnímána není. Stačí poukázat na českou zahraniční politiku. Její nejviditelnější část, byť zdaleka ne tak významnou, zosobňuje pan prezident. Obávám se, že je prezident brán vážně pouze na východ od nás.

Děkujeme za rozhovor.