ROZHOVOR | Prezidentské volby nezrodí nového Masaryka či Havla, říká pro EZ politolog Brunclík. Po Zemanovi zůstává katalog hříchů

Jakou z prezidentských pravomocí považujete za nejvýznamnější či nejsilnější? Česká republika je republikou parlamentní, dá se tedy prezidentská funkce v ČR popsat jako především reprezentativní?

Za klíčovou kompetenci považuji roli prezidenta v procesu formování vlády, tedy jmenování premiéra a na jeho návrh i jmenování ostatních členů vlády. Prezidenti ČR si zde vydobyli velice silnou roli a prezidenti mnohdy jdou až na samotnou hranu této kompetence či dokonce za ní, o čemž ostatně svědčí řada sporů ohledně jmenování premiéra a ministrů. Současný spor o jmenování pana Hladíka ministrem životního prostředí není tedy ani výjimkou, ani překvapením.

Obecně lze říci, že ČR je parlamentní republikou, kde prezidentovi náležejí především symbolické, reprezentativní či notářské funkce. Nicméně prezidenty ČR byly vždy těžké váhy české politiky, veřejnost od nich očekává více než jen roli tzv. kladeče věnců, tudíž můžeme sledovat poměrně silného prezidenta, který je sice kompetenčně omezený, nicméně dokáže některé své pravomoci využívat na maximum a dokáže prosazovat i svůj neformální vliv.

V rámci evropské politiky má prezident mj. pravomoc účastnit se jednání Evropské rady, kde se scházejí hlavy států a vlád a jde o instituci určující směřování Evropské unie. Měl by být prezident v tomto ohledu vidět více, nebo postačuje účast předsedy vlády, jako tomu je za poslední léta ve valné většině případů?

Problém duální exekutivy, tj. výkonné moci, která má dva hráče – vládu a hlavu státu, spočívá ve velkém riziku konfliktů, které vznikají nedostatkem vzájemné komunikace, koordinace postupů či nedostatkem respektu k jinému pojetí zahraniční politiky. 

V tomto smyslu je lepší, aby z ČR zazníval jeden hlas, který primárně utváří vláda a prezident by měl zahraniční směřování vlády respektovat. Prezident nemá dostatečný odborný a administrativní aparát k tomu, aby dokázal vést systematickou zahraniční politiku vůči mnoha evropským či světovým aktérům a událostem. Nemyslím si proto, že by měl být prezident v otázce účasti na evropských summitech aktivnější.

Měl by podle Vás být prezident nejviditelnějším reprezentantem české zahraniční politiky? Nebo je tato funkce ve většině případů vhodně delegována na předsedu vlády a vládní kabinet?

Ústava ČR dává prezidentovi roli v zahraniční politice a prezident by na ni neměl rezignovat. Klíčovým aktérem je nicméně vláda a pozice prezidenta je zde výrazně slabší. Na zahraniční politice ČR se ale podílí i obě komory parlamentu. V ideálním případě by se praxí měly stát pravidelné koordinační schůzky těchto aktérů české zahraniční politiky

Jak hodnotíte kandidaturu trestně stíhané osoby? Pokud soud rozhodne v neprospěch poslance Andreje Babiše, co může následovat?

Obecně považuji kandidaturu trestně stíhané osoby na jakoukoli veřejnou funkci za velmi spornou a dokonce nežádoucí. U Andreje Babiše lze identifikovat i celou řadu dalších záležitostí, jako je střet zájmů, mediokracie, odvoz Andreje Babiše mladšího na Krym a jiné, které vrhají velké pochyby na jeho morální integritu. 

Na druhé straně všechny tyto problémy, kauzy, skandály byly dostatečně medializované v minulosti a Andreji Babišovi u jeho voličů příliš neškodí, ale brání mu v tom, aby byl schopen přesvědčit voliče, kteří ho doposud nevolili. Soudní rozhodnutí v takzvané kauze Čapí hnízdo na politickém životě Andreje Babiše mnoho nezmění. On se bude držet svého narativu o kampani namířené proti jeho osobě, určitě se v případě nepříznivého rozsudku soudu odvolá a bude bojovat dál.

Co si myslíte o minulosti generála Petra Pavla, který je často kritizován za jeho aktivní členství v KSČ a činnost u vojenské rozvědky za minulého režimu?

Můj osobní názor je takový, že více než 30 let po sametové revoluci bychom měli mít na Hradě někoho, kdo nebyl členem KSČ. Na druhou stranu lze argumentovat, že nikdo není bezchybný, neomylný, na každém z kandidátů můžeme leccos kritizovat. 

Bylo by dokonce naivní a nebezpečné očekávat nějakého politického spasitele. Ani nelze čekat na Tomáše Garriguea Masaryka či Václava Havla číslo 2. Prezident je vrcholná politická instituce, o kterou se uchází běžní smrtelníci se svými chybami a přednostmi. Záleží pak na většinovém stanovisku veřejnosti, zda tyto chyby kandidátů jsou natolik závažné, aby je diskvalifikovaly. 

Generál Pavel argumentuje, že jeho pochybení jsou už příliš stará, a že si je odpracoval, což může být pro řadu voličů přijatelný argument. Ostatně i u dalších kandidátů můžeme nalézt více či méně závažná morální, profesní či politická provinění a velice záleží na tom, jakým způsobem se k těmto svým nedostatkům kandidáti postaví, jak o nich hovoří, zda s pokorou, otevřeností, ochotou uznat své chyby, nebo arogancí a útokem na ty, kteří tyto legitimní otázky vznášejí. Tento aspekt nakonec může být rozhodující v tom, zda kandidátům jejich chyby promineme, nebo nikoli.

Dokázala by být profesorka Danuše Nerudová kvalitní a spolehlivou prezidentkou, nebo jí chybí politické zkušenosti?

Ačkoli je politická zkušenost vhodnou průpravou do jiné politické funkce, nemyslím si, že by kandidát na prezidenta musel nutně mít politické zkušenosti. I ten, který je nemá, se může jako prezident osvědčit. Politické zkušenosti automaticky nedělají dobrého prezidenta. 

Rozhodující pro kandidáta na veřejnou funkci je jeho morální integrita, stopa, kterou zanechal ve veřejném prostoru, schopnost empatie, vnímat společenskou pluralitu a problémy či konflikty, které z ní plynou. Patří sem také schopnost naslouchat, ale nepodléhat za všech okolností většinovému názoru. Politik někdy musí najít odvahu, jít proti větru a postavit se většině, pokud je přesvědčen, že jeho postoj je lepší. 

U Danuše Nerudové se nyní objevuje řada více či méně závažných okolností, které vrhají stín na její akademickou dráhu. Neznám příliš podrobností ohledně kauzy na Mendelově univerzitě. Nicméně obecně bych řekl, že pokud se člověk dopouští přešlapů a etických kompromisů v jedné oblasti, pak hrozí, že bude postupovat obdobně i v jiné oblasti, tj. ve funkci prezidenta, což je velmi nebezpečné a pro konkrétní příklady tohoto nebezpečí nemusíme chodit daleko. 

Prezident má omezené, ale nezanedbatelné kompetence, značnou moc a nesmírný vliv. Morálně pochybná osobnost může tuto prezidentskou triádu přeměnit ve vysoce negativní a výbušný koktejl se závažnými dopady.

Má podle Vás někdo mimo trojici Babiš-Pavel-Nerudová reálnou šanci na postup do druhého kola? Koho vnímáte jako potenciálního černého koně, který by někoho z nich mohl vyřadit?

Pokud dobře čtu průzkumy, kterým obecně důvěřuji, pak se mi nezdá, že by někdo další mohl reálně zasáhnout do boje o prezidentský úřad. Nevidíme tam ani náznak trendu, že by někdo z těch dalších kandidátů šel s preferencemi vzhůru.

Dokázal byste v krátkosti zhodnotit obě uplynulá funkční období prezidenta Miloše Zemana? Dostál svým předvolebním slibům a očekáváním českých občanů?

Netajím se svým velmi kritickým pohledem na prezidentství Miloše Zemana. Jedná se zejména o takzvané natahování ústavy, překračování některých pravomocí, podezření z privatizace prezidentského úřadu některými zájmovými netransparentními skupinami, rozdělování společnosti, lži, urážky, nadbíhání autoritářským režimům v Číně a Rusku, „chucpe“ milost pro Miloše Baláka a mnoho dalších věcí.  

Určitě by bylo možné zpracovat katalog hříchů Miloše Zemana, který vytvořil řadu nebezpečných precedentů pro budoucí prezidenty, kteří mohou (avšak doufám, že tak neučiní) na Zemanovy negativní kroky navazovat. Na druhé straně lze nalézt i některá pozitiva. Zmínil bych například jmenování ústavních soudců na začátku prezidentského mandátu M. Zemana.

Řadu pro mne sporných kroků Miloš Zeman učinil již ve svém prvním období a přesto byl znovuzvolen. Zdá se tedy, že prezident Zeman dostál očekávání velké části českých voličů. Na druhé straně důvěra v prezidenta Zemana je obecně výrazně nižší než důvěra občanů v jeho předchůdce.