Před 40 lety vtrhly do kin Čelisti: Lidé byli v šoku, začal hon na žraloky

"Čelisti byly pro velké bílé žraloky určitým mezníkem," říká Oliver Crimmen, který měl více než 40 let na starosti oddělení ryb v londýnském muzeu. "Zaznamenal jsem velkou změnu u veřejnosti i ve vědeckém vnímání žraloků poté, co byla vydána kniha Čelisti Petera Benchleyho a následně podle ní vytvořen film," dodal.

Snímek je volně založený na skutečném incidentu z roku 1916, kdy velký bílý žralok napadl plavce u pobřeží New Jersey. "Východní pobřeží USA zasáhla obrovská vlna testosteronu. Poté, co viděli Čelisti, rozhodly se tisíce rybářů, že žraloky dostanou," popsal reakce na film George Burgess z výzkumného programu pro žraloky na Floridě. "Nemusel jste mít skvělou loď nebo vybavení, každý průměrný chlapík mohl chytit velkou rybu a bez výčitek - byly to přece zabijáci lidí," dodal.

Autor knihy Čelisti Peter Benchley byl z těchto reakcí znepokojený. "Kdybych věděl, co vím teď, nikdy bych tu knihu dnes nenapsal," uvedl o mnoho let později. "Žraloci nemají za cíl lidské bytosti a určitě nechovají žádnou nenávist," dodal. Zbytek svého života strávil Benchley kampaní za ochranu žraloků.

Zdroj: YouTube

Podle Burgesse poklesl v letech po premiéře Čelistí počet velkých bílých žraloků u východního pobřeží Severní Ameriky o 50 procent. Výzkum bioložky Julie Baumové v letech 1986 až 2000 pak dospěl k závěru, že v severozápadním Atlantiku klesl o 89 procent počet žraloků kladivounů, o 79 procent počet velkých bílých žraloků a o 65 procent počet žraloků tygřích.

Od 90. let minulého století začali být velcí bílí žraloci v mnoha částech světa chráněni, například v Kalifornii, Austrálii, na Novém Zélandu a v Jižní Africe. To přispělo ke zvýšení počtu těchto zvířat, stále to ale ani vzdáleně nedosahuje úrovně před rokem 1975.

Nelze popřít, že Čelisti hluboce zasáhly naši psychiku a náš strach ze žraloků narostl. "Žraloci na filmovém plátně před rokem 1975, to byla úplně jiná kategorie," uvedl John Mullarkey, profesor filmové a televizní vědy na univerzitě v Kingstonu.

Pro útok žraloka existují dva obvyklé důvody. Zaprvé si žralok plavce plete s jeho běžnou kořistí jako jsou tuleni, navíc když sebou lidé ve vodě prudce pohybují a mají na sobě lesklé předměty, které připomínají rybí kůži. Zadruhé žraloci vždy zkouší podle jednoho sousta, zda jde pro ně o vhodnou potravu, když zjistí, že nestojíme za moc, vyplivne nás.

Někteří z vědců s tímto odůvodněním souhlasí, jiní se ale domnívají, že žraloci velmi dobře vidí a mají i dobře vyvinutý čich, takže by si nás s tuleni nespletli. Spíše je podle nich pravděpodobnější, že například velcí bílí žraloci v lidech vidí jiné predátory, se kterými mohou soupeřit o jídlo. Když na nás útočí, nechtějí nás sníst, ale chtějí, abychom opustili určitou oblast.

Experti na výzkum žraloků RA Martin, Neil Hammerschlag a Ralph Collier zkoumali množství útoků a zjistili, že se žralok před útokem nejprve staví do určité agresivní pozice a tak vysílá varování. Když je ignorováno, zaútočí. Statistiky tyto jejich průzkumy potvrzují. V USA dochází průměrně k 19 žraločím útokům ročně, zaznamenáno ale je jen jedno úmrtí za dva roky.