Slibný začátek, pak přišla devastace. Co se v Řecku stalo?

Mnoho lidí věří, že kořeny řeckých problémů leží ve 400leté nadvládě Osmanů, kdy Atény nezažily dobu renesance, reformace a průmyslové revoluce. Novodobé vlády v Řecku tudíž spíše připomínají absolutistického monarchu než vládu odborníků a práva. „Přitom právě takový způsob řízení státu je požadavkem, aby se mohla země stát členem EU," připomíná Eleftheriadis.

Tak jednoznačné to ale není. Už první ústava z roku 1822 zakotvila rovnoprávnost a svobodu lidu a ústava roku 1844 pak hovořila o volebním právu pro všechny muže a zřizovala první parlament v Aténách (Berlín se ho dočkal v roce 1848). Řecko tedy mělo solidně nakročeno ke vzniku moderního státu, o sto let později bylo ale všechno jinak.

Okamžitý prospěch místo dlouhodobé jistoty

Většina evropských státu před druhou světovou válkou více či méně inklinovala k autoritářství a hierarchickému uspořádání společnosti. Po porážce nacistů se ale kurz prudce obrací a začaly vznikat sociální státy, které ochraňovaly neslabší - podpora v nezaměstatnosti, příspěvky na bydlení, zdravotní pojištění. Univerzity se staly dostupné všem a přišla éra oteveřené ekonomiky, v které může uspět každý. Západní Evropa se stala téměř rovnostářskou.

Řecko se vydalo jinou cestou. Během občanské války (1946 – 1949) zemřelo víc lidí než za druhé světové války a země zůstala striktně rozdělena na pravici a levici. Sociální stát nevznikl a je tomu tak do dnešní doby, kdy 90 procent nezaměstnaných nedostává od státu nic. Neexistuje státem zajišťovaná zdravotní péče a zdravotní pojištění závisí na tom, jakou máte profesi.

„Občanská válka mezi komunisty a monarchisty byla tak zničující, že v Řecku nikdo nepomyslel na sociální změnu. Žádná rovnost, klientelismus se stal náhražkou sociálního pojištění, Žádné dlouhodobé plány, každý chtěl mít prospěch hned," říká politik.

Řecko bylo monarchií do roku 1973 a 1. ledna 1981 země vstoupila do EU. Andreas Papandreou, tehdejší lídr socialistické stranky PaSoK, začal napravovat „historické křivdy" tím, že ve velkém utrácel peníze z evropských fondů. Premiér si vlastně najímal kvanta státní zaměstnanců, kteří ho podporovali. „Kumpánství" a populistické utrácení pokračovalo k 90. letech minulého století, kdy se k moci dostala konzervativní strana Nová demokracie.

Ani ta nedokázala vytvořit sociální systém, a každý se tak dál snažil ze státu vytěžit co nejvíce v co nejkratším čase. Vítězi se stali lékaři, právníci, inženýři, farmaceuti a různé odborové organizace. Za premiéra Kostase Karamanlise (2004 - 2009) se státní správa rozrostla o neuvěřitelných 150 tisíc úředníků a přišla naprostá ztráta kontroly nad státními financemi.

Korupce a oligarchie? Pro Řeky normální věc

Až do konce 80. let měl stát monopol na televizní vysílání. Poté se skupina byznysmenů pod záminkou „občanské neposlušnosti" rozhodla spustit sedm soukromých stanic. Stát jim ale udělil pouze dočasnou licenci. Obsah vysílání se nijak nereguluje a o novinářské objektivitě nemůže být ani řeč. Jednotlivé televize tak slouží svým vlastníkům k propagaci jejich vlastních širších zájmů (obchod s ropou, reality, banky, stavebnictví).

V Řecku funguje mediální oligarchie, která má obrovskou ekonomickou a politickou moc. Z toho logicky plyne, že novináři informují o korupci jen minimálně a zjevně stojí na straně toho či onoho politika dle rčení „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej." Mnoho Řeků se domnívá, že jde o normu a že takto funguje i Německo, Francie či Británie. Prakticky nikdo si neumí představit, že by byly státní instituce nestranné a že by měly sloužit všem. Za takové situace se nelze divit, že lidé věří Tsiprasovi, když mluví o EU jako o nástroji neoliberálních kapitalistů.

Když vypukla v roce 2010 krize, bylo jasné, že Řecko nemůže zůstat v eurozóně, pokud neotevře svou ekonomiku a neodstraní hlubokou sociální nespravedlnost. Jenže se nestalo nic. PaSoK a Nová demokracie se odmítly vzdát privilegií, která je držela u moci. A od vládnoucí Syrizy toho také nelze moc očekávat. Jednak má odpor ke kapitalismu, druhak i ona má svoje „zvláštní zájmy", a proto je jako antireformní strana jen líheň „nového kumpánství". Vždyť dokonce odmítla zavést podporu v nezaměstnanosti či minimální příjem, jak požadovala EU.

„Populisté a demogogové využívají všeobecné nedůvěry ke společným institucím. Pokud Atény tuto nedůvěru nezlomí, všechny reformy se ukážou jako prchavé," uzavřel Eleftheriadis.