Problém s extremisty? Expert na deradikalizaci má nápad

„Kdykoliv se politici, zákonodárci a s nimi spojené výzkumné instituce baví o extremismu, zdá se, že vždy říkají: ‚Potřebujeme něco na internetu! Potřebujeme webové platformy! Potřebujeme anti-propagační zprávy! Musí být chytlavé a profesionální jako ty extremistů! Potřebujeme anti-propagandu – co nejvíce je možné!' Taková diskuze je tou nejnešťastnější, protože takový přístup je špatný!" začíná Weilnböck.

Psali jsme: Radikální islamisté? Expert prozradil, co za nimi stojí  

Důvodů je hned několik. Prvním z nich je fakt, že takováto anti-propaganda na ty nejzranitelnější, těmi jsou mladí lidé, zkrátka nefunguje. Potvrzují to zkušenosti pracovníků, kteří se s nimi a jejich subkulturou setkávají. Videa a jiné takové materiály se k nim dokonce kolikrát ani nedostanou. Anti-propaganda navíc podle pracovníků vytváří nedůvěru a cynismus, mladí jim nevěří a považují je za vymývání mozků.

Nebezpečný paradox pro dobré účely

Weilnböck si myslí, že tyto materiály jsou jakýmsi odrazem toho, na co by se naše západní kultura ráda dívala, z čeho by si mohla odnést nějaké morální ujištění a z čeho by se naše děti mohly poučit. Je ale téměř jisté, že na cílovou skupinu tyto materiály vůbec nedosáhnou a pokud ano, zareagují na ni negativně. „Takže zatímco my jsme některými takovými videy dojatí, naše cílová skupina na ně nejpravděpodobněji zareaguje odmítavě a agresivně nebo se na něj ani nepodívá," pokračuje Weilnböck. Podle něj navíc toto nepochopení internetu a deradikalizačního procesu jen dokazuje, jak málo takzvaných násilných extremistů lidé přinášející osvětu a video producenti vlastně potkali.

Internet a sociální média zastupují důležitou roli pro radikalizaci samotnou, což ale nutně nemusí znamenat, že stejně dobře budou fungovat i při deradikalizaci a prevenci, pokračuje Weilnböck. Pokud totiž budeme používat internet stejným způsobem, jako jej využívají extremisté, docílíme jen paradoxu – vytvoření nové proti-radikalizace i když pro dobré účely, což ve finále situaci nezlepší, právě naopak.

Extremisté se živí konflikty

Druhý důvod, proč je takový přístup špatný, je samotné lpění na tom někomu odporovat. Praktici si velice rychle při práci s lidmi uvědomí, že oponovat někomu není tím správným řešením, protože jakmile se začnou stavět proti svému klientovi, nevyhnutelně selžou. Proto, pokud UN-CTITF (United Nation's Counter-Terrorism Implementation Task Force) zahájí „boj" proti propagandistickým videím a dalším podobným materiálům, je tento boj už předem odsouzen k neúspěchu. Jediné, čeho se tímto dosáhne, je radikalizace odpůrců terorismu („counterism"), jež „je schopná pošramotit i ty z nás, kteří jsou odhodlaní zachovat a chránit liberální a svobodné společnosti," vysvětluje Weilnböck a dodává, že debata s extremistou většinou nic neřeší, jen produkuje frustraci na vaší straně a to zase těší vašeho oponenta. „Extremisté milují dohadování se, živí se jím. Proč by tedy něco takového, co nefunguje offline mělo fungovat lépe online?"

Weilnböck ale přiznává, že na vyvracování propagandistických lží a překrucovaných faktů není nic špatného a videa s bývalými radikály, oběťmi a dalšími jsou pro praktiky nápomocná, pokud existuje bezpečný „offline" kontext, ve kterém je možné tyto materiály použít. Taková mediální strategie je podle Weilnböcka dobrá, jen se nesmí stát zázračným lékem na všechny problémy s radikály. „Vše, co videa v těchto případech zmůžou, je podpora všeobecného vzdělání a sociální houževnatosti." Patří tedy do oblasti vzdělávání anebo žurnalistiky, ale ne do boje proti terorismu a rozhodně by neměla být jejich centrální složkou.

„Naproti tomu, co téměř nikdy politici, zákonodárci a s nimi spojené instituce neříkají je: ‚Potřebujeme praktiky, potřebujeme kvalifikované mentory, kteří jsou vyškolení pro zásahy na úrovni osobních (ne soukromých) pracovních vztahů. Potřebujeme nadané sociální pracovníky, psychiatry, mladistvé pracovníky – stovky takových, nadšených pro práci s ohroženými mladými lidmi. Potřebujeme lidské zdroje, skutečné lidi.'" Úspěšný proces oproštění a prevence vyžaduje podle Weilnböcka přístup tváří v tvář, mezilidské vztahy, odehrávající se v „offline prostředích". A proč tomu tak je? Protože takové změny se podobají změnám osobnosti, což se velmi přibližuje prostředí psychoterapie, říká.

Německo a Dánsko důkazem, že anti-propaganda nefunguje

V dánském Aarhusu vyvinuli složitou strategii v oblasti prevence zahrnující i zpravodajskou službu. Povedlo se jim snížit počet zahraničních bojovníků z 30 v roce 2013, o rok později už to byl jenom jeden. Aarhus vykonal spoustu práce, žádná ale nezahrnovala internet nebo média.

Obdobně se v 90. letech v Německu objevila zhruba desítka projektů bojujících proti pravicovému násilnému extremismu. Ani jeden z autorů těchto projektů do něj nezahrnul anti-propagandu (zatímco mezinárodní neonacisté a pravicoví extremisté masivně média využívali). Německo i Dánsko jsou tak příkladem toho, že je třeba investovat do lidských zdrojů a věnovat se práci v přímých mezilidských prostředích (výchova, terapie) a tak se vyhnout vábení technologických řešení, uzavírá Weilnböck.