Počasí kopíruje stav společnosti? Toto si myslí německý podnikatel

Hezky se to píše, ale jak si to oni odborníci představují v praxi? Zkusili vzít třeba kobru indickou, pohodit ji někde na Aljašce a tvrdit, že si dokáže na místní poměry zvyknout? To by snad nenapadlo ani dítě předškolního věku. Přitom ale soustavně posloucháme, že teplotní skoky v řádu desítek stupňů, ročním obdobím se vymykající povětrnostní podmínky, extrémní vedra jsou něčím, s čím se musíme vyrovnat. V pořádku, ale jak?

Naše babičky měly hrůzu ze začínajících kosmických letů a s oblibou říkaly, používajíc i zvučnějších výrazů, že totálně rozvrtají atmosféru. Proti tomu se ohrazovaly odborné články a studie, které pochopitelně tvrdily opak. Už v té době se profiloval názor na danou problematiku, nejhorší byli „Rusáci", zatímco Američanům nikdo jejich toulky na Měsíc nezazlíval. Pak se pozornost přenesla na globální oteplování – nadávalo se na aerosoly a freony, ale nikdo si nechtěl odpustit domácí ledničku, nakonec se zloba přenesla na obří korporace, které prostě hazardují s existencí naší planety. Ale to jsou všechno jenom příčiny, které přes velké množství konferencí a dalších vědeckých setkání nadále přežívají a dalo by se říci, že se i velice dobře prosperují. Ne nadarmo existuje jisté rčení, naznačující něco ve stylu „po nás potopa!"

Berlínský podnikatel Detlef von Hohmeyer není ani klimatolog, ani meteorolog, dalo by se říci, že s touto problematikou vlastně nemá nic společného. Ale jen zdánlivě, jak sám říká. Nemíní strkat hlavu do písku a nechce se smířit s tím, že přijme skutečnost, že ho postupná změna klimatu pomalu zahubí. „Je to onen případ kobry. Obyvatelé střední Evropy staršího data narození, a pozor, tím nemyslím jen důchodce, ale i čtyřicátníky, ještě mají ve své fyziognomii otisknuto skutečný pás mírného podnebí, jak tomu bylo před patnácti dvaceti lety. Je to něco jiného než u dalších generací, které si prostě na ony šílené a narůstající výkyvy zvykají od útlého věku. Narůstají problémy horních cest dýchacích, potíže s tlakem, prudké změny počasí, které dříve neznaly, pro ně znamenají velké fyzické vyčerpání, únavu a stres kombinovaný se stavy vzrůstající apatie. Nelze samozřejmě říci, že se této okolnosti nikdo nevěnuje, ale spíš se konstatuje, že takový je prostě vývoj a nelze se mu postavit."

Von Homeyer připodobňuje tuto situaci k širšímu spektru současné civilizace. Obviňuje ji, že se nedívá doleva ani doprava a sleduje jen komerční cíle. „Možná to pro někoho může být nesmyslné srovnání, ale tempo, jakým spotřebováváme všechno kolem nás, je úděsné. Stáváme se otroky konzumní společnosti. Nehledí se na tradice, jsme ve vleku nových technologií a nikdo se nás neptá, jestli je chceme, přijmeme a akceptujeme. Dřívější uctívání hodnot je pryč. Nikdo se nestará o vztah k věcem, nikdo nemá zájem něco udržovat. Vyhodit a nahradit. A kdybyste náhodou nechtěli, donutí vás. Směřujeme k tomu, že si budeme nové věci pořizovat ve stále kratších intervalech, protože ty staré nebude mít kdo udržovat nebo opravit. Nejhorší na tom všem je, že se nikdo neptá, jestli to tak chceme. Prostě uživatele postaví před hotovou věc – buď si pořídíte co vám nabízíme, nebo máte smůlu."

Předpokládá se, že společnost se rychle naučí novinky ovládat, jenže jejich vývoj letí kupředu takovým způsobem, že to není téměř v lidských silách zvládnout. A právě v tom vidí von Homeyer paralelu s počasím. „Svět se dostává do polohy, kdy bychom měli jenom sedět a čekat, co nám bude dopřáno a povoleno. Můžeme všechno, ale vlastně nejsme schopni téměř ničeho. Stáváme se závislí a ztrácíme sebe sama. A protože se nebudeme umět přizpůsobit, postupně nás zahubí zhoršující se klima. Přesně podle výroku „Jen silní přežijí". Otázkou je, nakolik silný kdo je."

Stačí připomenout loňské extrémně horké léto, které způsobilo obrovské množství problémů. Místo hlubší analýzy se pouze konstatovalo, že situace je taková a bude třeba se s ní vyrovnat. Jak pravil jeden nejmenovaný umělec, začíná mu to až moc připomínat jisté heslo, ve kterém se objevuje termín „... na věčné časy". A dodává, že se mílovými kroky blíží doba, kdy opět bude někdo rozhodovat o nás a bez nás.